Americká kapela přináší na svém debutovém albu (jehož název bych nechtěl opisovat stokrát za trest na tabuli) nálož epického power metalu. A je to nálož tak výbušná, že její atomová radiace zasáhne většinu evropského kontinentu a některé žánrové kolegy ve své kvalitativní síle spolehlivě pohřbí. Při poslechu alba nám v asociační mysli bude nejčastěji naskakovat kapela DRAGONLAND, se kterou má LORENGUARD hodně styčných bodů (včetně hlasového zabarvení zpěváka Robba Gravese). Pokud bych ovšem měl porovnat např. poslední počin Švédů s dnes hodnocenou fošnou, zvítězí u mě zase LORENGUARD. Tak dobrá tahle deska totiž je.
Stejně jako u DRAGONLAND je zde v lyrické části rozvinut složitý koncepční příběh, a stejně jako v případě recenze DRAGONLAND mu nebudu věnovat zásadní pozornost. Ať si tihle chlapíci ve svém volném čase hrají se svou fantazií jak chtějí, mě bude vždy zajímat hlavně to, jak svůj talent dokáží prodat ve zkušebně. V této souvislosti je nutné zmínit, že si Amíci svůj debut financovali sami a výsledné ozvučení vyšlo lépe, než u desítek kapel, kterým záda kryje management silných labelů. Ale teď už opravdu k hudbě...
Deska se rozjíždí pomalu. Úvodní titulka je rozvláčenou hymnou, která své vnady nevyvalí na první dobrou, ale očekává od svého protějšku (posluchače) aktivní spoluúčast. Jasná je oproti tomu (zdařilá!) snaha o epické vyznění, včetně rozmáchlosti časové: hned pět kusů přesáhne 6ti minutovou hranici. První pětice skladeb nicméně patří k slabší části alba, to skutečně zajímavé a vysoce nadprůměrné se začne odehrávat s příchodem songu "Wrath Divine".
 Počínaje tímto flákem bude dynamika energičtější a kompoziční v(klady) se najednou zúročí daleko efektivněji. "Wrath Divine" je největším hitem desky, když nepostrádá zpěvný refrén (s úderným frázováním názvu písně) i chytlavé sólo. U sedmé položky "Dragonsbane" uslyšíme sólový trylek jako vypadlý z nejlepšího období italských RHAPSODY. Sbory jsou patřičně bombastické, přičemž u nich často vypomáhá ženský zpěv hostující Amandy Wells, a nutno zmínit, že kdykoli se ozve její libé volátko, je hned veseleji.
Osmička "The Prince and the Pariah" je naspídovaným power flákem s neoklasickými vložkami.
Ty jsou ostatně častým prvkem hudby LORENGUARD, nejednou nás např. do skladby uvedou vyloženě klasické pianinové motivy.
V nastolené jakosti pokračuje i polobaladická devítka "Embrace" a s přivřením jednoho ucha i závěrečný track "Hands Of Chaos". Být takto nadupaná i první polovina nahrávky, máme zde dost možná debutové album roku. Takhle můžeme vrnět nadprůměrnou spokojeností a těšit se na druhou část rozehrané ságy. To už totiž může být bomba, která svojí epickou radiací zasáhne opravdu celý svět!
|
