K Borlänge, tedy domovskému městu Astral Doors, mám citový vztah. Strávila jsem tam několik pěkných dní, přímo s výhledem na park, kam, jak praví legenda, chodí každé ráno venčit svého psa majestátní pěvec Nils Patrik Johansson. Nemůžu to potvrdit, ale ani vyvrátit – tak brzo jsem nikdy vzhůru nebyla. Každopádně – Astral Doors mě pár let zpátky totálně dostali albem „Astralism“ a od té doby jsem si jejich epický styl oblíbila. Vydání nové desky si tedy pozornost z mojí strany rozhodně zasloužilo.
Ačkoli je nutné si přiznat, že předcházející počin „Requiem of Time“ byl jedna velká nuda. A ještě neskutečně natažená. Až na jednu nebo dvě skladby to album opravdu nemělo co nabídnout a ve srovnání třeba právě s „Astralism“ padalo o několik tříd níž. Jako by z kapely vyprchala ta energie, která dělala (samozřejmě vedle Johanssonova hlasu) jejich hudbu zajímavou. Proto jsem k novince „Jerusalem“ přistupovala předem se smíšenými pocity. No a popravdě – mám je doteď.
Samozřejmě, že věci jako kýčovitá témata (a obaly desek), přímočaré kompozice, ve kterých jde především o zpěvný refrén, a mírná jednotvárnost k téhle kapele prostě patří. Na druhou stranu k ní stejně tak patří nakažlivá chytlavost, pozitivní energie a brilantní Nilsův hlas. Už jen kvůli němu to stojí za poslech. Oba protipóly jsou na novince zastoupeny hojně. V její neprospěch musím navíc dodat, že tu slyším snad ještě víc recyklovaných postupů, než kdykoli dřív. Jasně, že se nedalo čekat žádné 
převratné novátorství. Astral Doors asi nikdy nevydají album, které by otřáslo světem metalu. Pozitivní naopak je, že je deska o poznání zábavnější, než její předchůdce. A to především proto, že ačkoli refrény jsou, jak už jsem zmínila, z větší části sestavené z milionkrát převařených postupů, sloky jsou oproti tomu mnohem propracovanější a nejsou jen těmi chvílemi mezi refrény, které je nutné přetrpět. Také se mi hodně zamlouvá větší zapojení příjemně znějících kláves. No a Nils je jako vždy perlou celé desky.
I když se na „Jerusalem“ najde pár výraznějších skladeb („Seventh Crusade“, „Pearl Habor“, „Suicide Rime“) a dokonce jedna opravdu nápaditá („The Battle Of Jacob's Ford“), pořád mám při poslechu problém s tím, že to celé tak nějak prošumí kolem. Člověk si u toho sice podupává do rytmu, ale nedokáže udržet pozornost, takže se mu lehce stane, že se mu všechno slije dohromady a pokud má něco vůbec šanci vytrhnout ho z letargie, tak leda atmosférické pasáže, které ostře (a příjemně) kontrastují s jinak dost jednotvárným tempem.
Mám tuhle kapelu v podstatě ráda a v budoucnu si určitě občas ráda poslechnu i tuhle desku, která je přes všechny nedostatky kvalitativně o dost výš, než předchozí šlápnutí vedle. Na druhou stranu, když jsem to teď kvůli recenzi poslouchala víc, začalo mi to trochu lézt na nervy. Takže, až budu příště chtít slyšet hlas Nilse Patrika Johanssona, sáhnu raději po Wuthering Heights…
|
