Nightwish na začátku března rozjeli turné k novému albu s názvem 'Imaginaerum'. Čtvrtý koncert turné se konal ve Středním Finsku ve městě Jyväskylä. Nejdřív mě odrazovala cena lístku, ale nakonec, když už se dotrmáceli až sem...
...a konečně přišel pátek. V mém programu koncertu Nightwish předcházela školní exkurze do televizních a hudebních studií v Tampere a následně cesta do Jyväskylä vlakem, protože návrat z výletu byl plánován na půl desátou večer a to poněkud kolidovalo s rozvrhem akce v hale Paviljonki. A když už jsem zaplatila za lístek víc než padesát euro, chtěla jsem vidět i předkapelu.
Na Poisonblack jsem se svým způsobem těšila, nebo spíš jsem si moc přála, aby mě nadchli. Bohužel, nestalo se tak. Přišel pravý opak. Muzika snad ani nebyla špatná, ale tak nudné vystoupení jsem nezažila už opravdu hodně dlouho. Těžko říct, zda to bylo poněkud statickým projevem muzikantů, nebo zpěvákovou naprostou absencí charismatu, ale nějak jsem nacházela přínosnější zábavu v pozorování pohybu kouře ve světlech reflektorů. No nic, věřím tomu, že fanoušci si vystoupení užili. Tedy dle reakcí publika soudím, že tam alespoň nějací byli.
Setlist: Piston Head, Casket Case, Sycophant, Buried Alive, Scars, Left Behind, Merury Falling, Rush
Odezva na Nightwish už pak byla podle očekávání přece jen veselejší. A to už ve chvíli, kdy se v potemnělém sále ozvalo cvrkání stejné jako na začátku písně 'Taikatalvi'. A skutečně, za poloprůsvitnou oponou sešitou z cárů bílého tylu se objevila silueta basáka Marca v houpacím křesle a zazněla první skladba večera. Ani pak ale opona nešla nahoru. Ani dolů, ani do strany. V šeru pro fanouškovo oko téměř neprostupném zaujali muzikanti místa a zaznělo intro posledního singlu 'Storytime'. V tu chvíli jsem zaregistrovala, že chlapec za mnou zřejmě získal informace o předchozích koncertech, když své dívce vysvětloval, že první sloku zahrají za oponou a pak se kapela teprvé ukáže. A tak se i stalo.
Haters gonna hate, říkejte si co chcete, ale pro mě je Anette Olzon prostě vynikající zpěvačka. Že skladby psané pro ni zvládala jako nic, to se očekává, ale i starší kousky, nad kterými zarytí fanoušci Tarji s oblibou okázale lomí rukama, zazpívala nad očekávání výborně. Pravda, zazpívala je svým způsobem (jak jinak, když každá z dam zpívá úplně jiným stylem), což, připouštím, fanoušky mohlo mírně zklamat, ale pořád lepší, než kdyby je zazpívala špatně. No ne?
Opravdu se nedá říci jinak, než že představení Nightwish je šou se vším všudy. Místy jsem se opravdu skoro divila, jak muzikanti vydrží na pódiu dvě hodiny mezi kouřovými (dobře, ty tak strašné nejsou) a ohnivými efekty, od kterých bylo velmi teplo ještě na půl cesty ke zvukařově pultu.
Nightwish se na pódiu baví a je to znát. Atmosféra mezi členy kapely je viditelně velmi příjemná, žertují mezi sebou, dělají na sebe obličeje, a to všechno se přenáší na publikum a vytváří skvělou náladu. Je prostě fakt, že koncert může být odehrán technicky bez jediné chybičky, ale pokud máte z vystoupení dojem, že se kapela pouze snaží odvést práci, za kterou dostala zaplaceno, prostě to není ono. Viděla jsem obojí a rozdíl je opravdu znát.
Jak je zvykem, setlist tvořily půl na půl skladby z nového alba a z alb předchozích. Ze starších jsme si poslechli hity jako' Wish I Had An Angel', 'Dead To The World', 'Over The Hills And Far Away', 'Planet Hell' a samozřejmě singl asi nejznámější, 'Nemo', ovšem pro změnu v akustické verzi. Velmi příjemné. No a z nové desky pak mezi jinými zazněly už zmíněné 'Taikatalvi' (česky 'Kouzelná zima') a 'Storytime' a dále 'Slow Love Slow', 'Ghost River' a 'I Want My Tears Back', jako přídavek Cover Jeana Sibeliuse 'Finlandia' a skladby 'Song Of Myself' a jako poslední stylově - 'Last ride Of The Day'. V několika písních kapele asistoval ještě dudák, mistr Troy Donockley, z něhož se v průběhu koncertu vyklubal nejen dudák, ale všestranný umělec, který kromě dudů ovládá též zpěv, flétnu a ještě jeden nástroj, který si netroufám pojmenovávat, abych nebyla za blbce.
Překvapení večera ale přišlo až úplně nakonec, respektive ještě dlouho po koncertě. Až ve chvíli, kdy jsem stála na zastávce u zadního vchodu Paviljonki Areeny a čekala na autobus. Že už tušíte, co asi přišlo? Správně. Během několika minut zastavila na zastávce červená dodávka a ve chvíli, kdy jsem už chtěla vyjet na řidiče, že na zastávce autobusu nemá co dělat, dotyčný zamával ve směru ke dveřím a odtud vyskákali členové Nightwish a beze spěchu se přesunuli k dodávce, k níž se během pár vteřin seběhlo asi tak deset fanoušků. Panové (Anette se asi zdržela uvnitř) rozdali pár podpisů a vyfotili se s fanoušky, a pak dojel můj autobus. Dlouho jsem bojovala sama se sebou, zda si mám říct o podpis a fotku, ale únava z celodenního výletu a následného několikahodinového stání nakonec zvítězila a představa, že bych si nechala autobus ujet a šla půl hodiny pěšky či čekala hodinu na další, se stala nepřijatelnou. Na lehce stydlivé zvolání 'díky za koncert' stejně nikdo nezareagoval, a tak jsem naskočila do autobusu a adios, amigos, třeba příště. Aspoň teď už víme, kterým vchodem kapely opouští halu Paviljonki. Pro příště. Kdyby náhodou chtěli ještě jednou přijet, stavím se.
Setlist: Taikatalvi, Storytime, I Want My Tears Back, The Crow, The Owl And The Dove, The Islander, Nemo, Last Of The Wilds, Planet Hell, Ghost River, The Poet And The Pendulum, Over The Hills And Far Away, -- Finlandia, Song Of Myself, Last Ride Of The Day
|
