Fates Warning jsou legendou žánru v pravém slova smyslu. V mnoha ohledech byli pro formování prog metalu ještě důležitější, než takoví Dream Theater, a minimálně jejich album „Parallels“ je zapsáno v knize hudební historie zlatým písmem. Navíc zas tak často do Evropy nezavítají, a proto byla nedělní akce v Praze přímo povinností. Trochu jsem se obávala o návštěvnost, protože podobná hudba vyžaduje pozorné a chápavé posluchače, ale mé obavy byly nakonec naprosto zbytečné. Naopak jsem počet návštěvníků hodně podcenila.

Role předskokana se ujali domácí Sebastien, kteří o sobě poslední dobou dávají pilně vědět ze všech stran. Koncert to byl pro kapelu významný nejen proto, že měla možnost otevírat pro hvězdu takového formátu, ale také proto, že to mělo být naposled, kdy za bicími seděl Radek Rain. Poslední show před svým odchodem Radek odbubnoval ze všech sil a stejně jako zbytek kapely se snažil si vystoupení užít, navzdory nepříjemným skutečnostem, že už na tak malém pódiu byli ještě stísněni druhými bicími, že většina návštěvníků se prozatím zdržovala spíše nahoře na baru, nebo došla později a Sebastien tak podporoval méně početný dav, a především navzdory tomu, že zvuk stál (mírně řečeno) za starou bačkoru. Pro kapelu to rozhodně nebylo vystoupení z nejšťastnějších. Když na závěr setu zazněla skladba „Dorian“, bylo nám ještě slíbeno, že dlouho připravovaný klip tentokrát opravdu už brzo vyjde – tak uvidíme.

Když jsem si před koncertem Fates Warning skočila nahoru na bar pro jedno pivo, rozhodně jsem nečekala, že až se vrátím dolů při tónech „Disconnected, Part 1“, nebude v klubu k hnutí. Dobře, Exit-us jen těžko pojme víc jak dvě stě lidí, takže to nebyla návštěva nijak oslnivá, ale stejně jsem to nečekala. Samozřejmě to znamenalo značné potíže při pokusu něco nafotit, popřípadě aspoň vidět. Po pár skladbách jsem to vepředu s focením vzdala a zbytek koncertu jsem holt měla jenom audio zážitek. I to ovšem stačilo. Kapela na malém pódiu ani neměla možnost rozjet nějakou velkou show a Ray Alder za mikrofonem se stejně většinu času omezoval vedle zpěvu jenom na dramatická gesta. Opravdu mě potěšilo, že publikum o sobě už od začátku dávalo hlasitě vědět. Texty legendárních skladeb, jako „One“ a „A Pleasant Shade Of Gray, Part III“, kterých jsme se dočkali hned zkraje, se nesly mnohohlasně celým sálem.

Zvuk se trochu polepšil, ačkoli ideální to pořád nebylo, ale alespoň si publikum mohlo nerušeně vychutnávat magickou atmosféru, kterou s sebou skladby přinášely. Mistr Alder jim svým hlasem i naživo vdechl to, co je dělá na deskách tak silnými – a to jsou emoce. Člověk mohl při úchvatných skladbách jako „The Eleventh Hour“, „Monument“ nebo „Eye to Eye“ prostě zavřít oči (stejně jsem toho s otevřenými neviděla o moc víc) a nechat se tou mrazivou a uvěřitelnou vlnou emocí unášet. Nejvíc mě dostaly dvě věci z poslední studiovky – „Another Perfect Day“ a „Heal Me“ a pak obrovská srdcovka, jakou je pro mě „Down to the Wire“. Alder všechno podal s takovým procítěním, že mu člověk odpustil, že sem tam nebyl některý tón úplně na místě a dokonce i to, že vypadá trochu jako vodník Česílko. Jenže když zpívá „I'll hold on to with every ounce of strength within me…“ a vám se z toho zamlžují oči, tak mu to prostě věříte… a to je hlavní. Stejně jako frontman nezdržoval zbytečnými proslovy, ani nikdo jiný z kapely neměl zapotřebí nějaké půlhodinové sólo a Fates Warning se tak do nějakých devadesáti minut podařilo narvat maximum skladeb.

Jednu kaňku na jinak dokonalém výkonu kapely ovšem nemohu nezmínit. Chápu, že nebylo příjemné, když se museli prodírat davem pryč z pódia, protože v klubu prostě jiná cesta není, ale jejich odjezd ihned po koncertě byl, no, trochu hulvátský. Zatímco na pódiu kapela vystupovala naprosto skromně a vlídně, hned po koncertě proběhli klubem, obklopeni bandou ochránců, schovali se v dodávce a ignorovali prosby hloučku věrných fanoušků o fotky. To jsou dle mého zbytečné hvězdné manýry a to já prostě nemám ráda. Když ale zůstanu u hodnocení samotné show, je jasné, že každý vnímavý posluchač, který má tvorbu Fates Warning v oblibě, musel být na vrcholu blaha.
Setlist: „Disconnected, Part 1“, „One“, Life In Still Water“, „A Pleasant Shade Of Gray, Part III“, „Outside Looking In“, „Down To The Wire“, „Heal Me“, „Still Remains“, „Another Perfect Day“, „The Ivory Gate Of Dreams: IV. Quietus“, „A Pleasant Shade Of Gray, Part XI“, „The Eleventh Hour“, „Point Of View“, „Through Different Eyes“, „Monument“, „At Fates Hands“, „Eye To Eye“