Nad Pellem jsem v jistém ohledu už dávno zlomil hůl, přesto si žádnou z jeho novinek nenechám ujít, neb jsem nepřestal věřit na zázraky a tajně doufám v návrat jeho dávné formy. Ale protože jsem Čech, je v tom také vždy trochu zlomyslnosti, když se chci zas a znova přesvědčit o tom, že to tomuto subtilnímu pánovi opět moc nevyšlo. Podobně jsem si ho vychutnal při psaní recenze na minulé album "The Crest" a chystal se na něj i v rámci novinky "Circle Of The Oath". Ta mi ovšem vyplavení škodolibých endorfinů nedopřála. Není totiž překvapivě moc nudná a na Pellovy poměry nečekaně zdařilá!
Je nutno zopakovat slova NA PELLOVY POMĚRY, protože (jak vidno z hodnocení) v komplexním měřítku deska významněji nevyniká nad obecný průměr. Ani pod něj ale nespadá (pomineme-li fušérský obal), což je samo o sobě úspěchem. Předem však upozorňuji, že komu nevoní pomalejší Pellovy tóny, bude z poslechu zřejmě notně rozladěn, neb "baladických" kousků je na albu opravdu dost. Nejlepším způsobem pro úspěšné přijetí nové desky je tak zklidnění a naladění se na tradiční prvky tohoto kytaristy.
Protože těch je zde hafo a o nějakém autorském pokroku nemůže být ani řeč. Zároveň ze sebe však Pell vydoloval to (v dané situaci) nejlepší a schématický rukopis okořenil lákavými melodiemi, ba co víc, konečně dokázal rozkopnout strnulost refrénových partů, které se nyní (většinou) neopakují ve stejných motivech pořád dokola, ale mnohdy dokonce snesou lichotivé označení ZPĚVNÉ (což si vynikajicí Johnny Gioeli po dlouhém půstu více než zaslouží).
Pod zmíněné songy s táhlými tóny patří trojice (dramaturgicky ne moc chytře) za sebou jdoucích skladeb "Bridges to Nowhere", "Lived Our Lives Before" (ta je z nich nejlepší) a "Hold On To Your Dreams". A protože si Pell zase nemohl odpustit časově rozmáchlé opusy, do pomalé kategorie přidejme i titulní (skoro) desetiminutovku (s blues rockovým nádechem a bohužel i nezbytnou várkou orientálních motivů) a závěrečnou "World of Confusion (The Masquerade Ball Part II)", jež sice v závěru zrychlí, ale jinak jde o podivné propojení původního songu s novými prvky, čímž se Pell sám usvědčuje z úpadku skladatelské formy, neboť dvojka "The Masquerade Ball" nesahá té první ani po notové kotníky (i když vyloženě blbá také není).
Rytmicky svižné skladby jsou tedy v menšině, a je to škoda, neboť nejméně ve dvou případech dopadly výborně ("Run With the Wind" a "Fortunes Of War"). Symptomem betonového chorusu ještě trpí úvodní "Ghost In The Black" a částečně i "Before I Die", která dokáže refrénové otěže uvolnit alespoň v jeho závěru ("na oplátku" se ale zase neúmorně opakuje). Některá CD obsahují i bonus v podobě live coveru RAINBOW "Temple Of The King". No a tím se Pell nerozumně usvědčuje podruhé, neboť daný song ční minimálně o třídu výš nad jeho aktuální tvorbou. Takže, oproti minulé desce pokrok (v hodnocení vyjádřen dvěma body), jinak se ovšem žádná velká sláva opět nekoná.
|
