Němečtí Lanfear koncem února vydali svoje šesté album. A má jednu zásadní vadu. Sakra, chlapi, na to, aby jeden nasál, vstřebal a dostatečně vychutnal všechny ty rozmanité odstíny vaší košaté nahrávky je třeba pár dlouhých klidných večerů, kdy si člověk zaleze s bookletem v ruce někam do temného kouta a nechá tuhle nálož na sebe systematicky působit. Což na jaře bude docela problém… :-).
Ale vážně, tihle žongléři s pojmy prog a power jsou už dlouhá léta utajeným tipem s velkým T. Výborné album „X-Ten To The Power“, které kluci naživo představili i v naší matičce dávalo naději na to, že by se Lanfear mohli zapsat do povědomí širšího okolí, nicméně jednak je v dnešních časech čtyřletá pauza příliš dlouhá doba na podobné choutky (o kterých však pochybuju, že by se kvůli nim kluci po nocích probouzeli…), takže případný potenciál desky nebyl plně nevyužit, a jednak příklon k té přemýšlivější a komplikovanější složce jejich tvorby vlastně už předem diskvalifikoval jakoukoli snahu o prvoplánovou líbivost.
Na aktuálním albu „This Harmonic Consonance“ zašli Lanfear ještě o ždibec dál. Ale pokud se mě zeptáte, co tak zásadního se v tvorbě kapely změnilo, odpovím, že vlastně nic, že Lanfear jen vytrvale prošlapávají cestu, na kterou se vydali v minulém kole. A protože u svých individuálních schopností mají kluci kvalitometr dávno vytočený dávno na maximum (byť vokální chameleon Nuno Miguel de Barros Fernandes hranice své agresivity i emotivnosti neustále pokouší a úspěšně atakuje), zůstává otázkou jen síla hudebních nápadů. A neboť padesát minut v přítomnosti téhle pětice znamená vytrvalý příliv riffů, poetických kláves, dynamiky i maximálně účelných změn temp, nezbytných melodií, neprozkoumaných zákoutí a kliček, je výsledek nabíledni.
Pro poodhalení síly alba sáhněte po nejdelší skladbě desky, bohaté „Idiopathic Discretion“. Pomalé citlivé pasáže střídají agresivní erupce, Nuno představí veškeré odstíny svých hlasivek, Markus Ullrich vás vtáhne do nesmírně bohatého a neposedného světa šesti strun, Kai Schindelar s Jürgenem Schrankem vás svojí dynamickou rytmikou srazí k zemi a Richie Seibel vás pohladí svými chytlavými klapkami. To vše v neustále se měnícím a přitom plně soudržném světě povedených melodií. A pokud by vám snad tahle ukázka nestačila, ochutnejte, jak se Lanfear vyučili u Savatage v „The Reverend“.
Dalo by se rozplývat nad každou notou (snad jen těžkopádná „Spectrophobia“ nemá ten švih, jako zbytek alba), ale spokojím se s konstatováním, že „This Harmonic Consonance“ je maximálně rozmanitá a silná deska, po které ve finále zůstává ještě dlouho na patře jedna lahodná (melodicky-agresivní) chuť, ale pořádnou dávku potěšení dostanou veškeré chuťové pohárky.
Klikněte na stránku Lanfear a vyskočí na vás cedule „Lanfear – 100% nedoceněný metal“. Obávám se, že v tomhle Lanfear mají a budou mít pravdu a masovou záležitostí se nikdy nestanou. Ale prog-powermetaloví nadšenci budou u „This Harmonic Consonance“ když ne rovnou u vytržení, tak alespoň maximálně ukojení.
|
