Britská rychlodráha s vydáním novinky nespěchala, čímž napínala trpělivost svých fanoušků jako gumu u trenek, která se postupně zařezávala hlouběji a hlouběji do kůže. Hlasité plesknutí, jež se dostavilo při realizaci aktuálního počinu, bylo tedy nesmírně úlevné a naštěstí jej doprovází i patřičný požitek hudební. Hodně z vás si ovšem klade zásadní otázku, jež zní: Japak se v kapele etabloval nový zpěvák Marc Hudson? Vězte tedy, že výtečně, a to dokonce takovým způsobem, že se vám po
ZP Theartovi ani nezasteskne (už proto, že barvitý rozdíl není nijak markantní).
Marc nás oslní hned v úvodu prvního songu "Holding On" (viz závěr tohoto videa) obdivuhodně dlouhým zaječením, tak lahodným pro milovníky melodického metalu a tak nenáviděným pro všechny ostatní. DRAGONFORCE tím dali jasně najevo, že se žádné experimenty konat nebudou a příklon rysky směrem k vesmírně rychlému speed metalu neuhne ani o jeden jediný milimetr. Ve světě vyznačujícím se stále větší nestabilitou (ve všech směrech) tak znamenají tito Britové sázku na jistotu. A to je velmi příjemná skutečnost.
Je obecně známé, že kompoziční cesty DRAGONFORCE vedou velmi úzkým tunelem, který neskýtá prostor pro nějaké významnější, neřkuli progresivní manévry. Hlavními znaky zůstává rychlost a neskutečná kytarová ekvilibristika, kterou obdivují i lidé metalem naprosto nenačichlí (jen se koukněte na počet zhlédnutí klipu "Through The Fire And Flames", to číslo je k neuvěření!). Z úplně stejného důvodu ovšem shledávám za poněkud scestné vybrání prvního oficiálního videa ke skladbě "Cry Thunder". Ta totiž patří mezi jediné dva pomalejší kousky, takže je to jako kdybych se živil prodejem keramických váz a sem tam si pro zpestření vyrobil nějaký ten hrneček, ale na veřejnosti se prezentoval právě jenom těmi hrnečky. To zkrátka není úplně košer, ještě horší však je, že daný song je jednoznačně nejslabším kouskem alba, takže to nakonec působí jako prezentace hrnečku aušusového. Když už měla být vybrána píseň středního tempa, měla to být určitě šestá "Seasons", jež je nepoměrně chytlavější a zdařilejší.
Jinak je ovšem dobře. Všechny rychlíky jsou velmi výživné a postupným poslechem rozkryjí řadu pikantních melodií či refrénové zpěvnosti (zejména "Give Me The Night" a popově načlá "Wings Of Liberty"). Na vrcholný moment pasuji devítku "Last Man Stands" (s opět lahodně popovým úvodem), ale je to spíše určení formální, neboť žádná spídovka (plus zmíněná "Seasons") významněji jakostně nevyčnívá, a co je důležitější, ani nepropadá. Čekání se tedy vyplatilo a jeden z absolutně nejlepších subžánrových počinů tohoto roku je na světě.
|
