Máte-li ve zvyku dřív, než proženete cejdo vám neznámé kapely ušima, juknout trochu po historii, abyste tušili, do čeho jdete, v případě slovenských Hecate a jejich druhého alba si tuhle zbytečnou námahu klidně můžete odpustit. Patnáctiletka téhle bandy přinesla nejen personální škatule, škatule hejbejte se, ale i značný stylový posun, byť třeba odér temně zadoomaných poloh (základním tempem je houpavá vláčnost) na jejich „Programmed Earth“ najdete, blackové stopy jsou zjevně minulostí. Za sebe říkám, že současná progresivně otevřená melancholicky rockovější podoba se mi docela zamlouvá.
A to i přes to, že odhalíte-li jejich zaklínací formuli, jsou poměrně snadno čitelní (a čím dál tím blíž k poslední drážce desky klesá jejich schopnost vzrušit), i přes to, že jejich záliba v elektronice se neudrží v únosných mezích a dokonce i přes to (a nebo spíš hlavně proto), že jejich muzika prvotně vsází na prožitek a zcela ignoruje snahu o hit. To se projevuje především v bohatosti skladeb, v lepším případě ve schopnosti vygradovat skladbu písní a v maximální snaze o pestrost. Výsledkem je pak kříženec maximálně povedených a atmosféricky chytlavých pasáží s líně plynoucími nenápaditostmi (byť se objevují snad v každé skladbě, jsou naštěstí v menšině).
Základem veškerého dění jsou výrazné a nápadité kytary, které, pokud jsou jen lehce dozdobeny nenápadnými klávesami a podpořeny jednak vytrvalou palbou bicích, jednak emotivně zdrsnělým vokálem a ještě navíc se ovíjí kolem melodicky přitažlivých motivů (třeba tak, jako v úvodní „Disconected“, kde si možná vzpomenete na atmosféru – byť krapet potemnělých – gotiků To Die For), přináší ty nejjiskřivější okamžiky. K dokonalosti je tahle kombinace dotažena v melancholií čpícím songu „Like City Lights“, který všema deseti doporučuji jako nejlepší demonstraci síly Hecate.
Otočíme-li hecateovskou zeměkouli na opačný pól, dostaneme se k totálnímu elektronickému útoku ve skladbě „Radius“. Tahle samplo-instrumentálka neskutečně nabourává atmosféru desky a (s výjimkou finálního vzepětí ve „Frequency Of The Sun“) také startuje tu nudnější část desky.
Trochu rozporuplné album, na kterém v součtu převažují pozitiva nad negativy. Ty, kteří sází na hitové pecky, tipuju na jedno protočení, ty, kteří dají přednost atmosféře, zaujmout (a chvílemi i strhnout) spolehlivě dokáže.
|
