Hollywood Burnouts o sobě na svém debutovém albu o sobě tvrdí, že prý „we are new generation“ a pak taky že jsou „wild and free“. Dovolím si o všech zmíněných položkách pochybovat. Je sice pravda, že za jejich etablováním (minimálně) na německé scéně stojí nová vlna zájmu o glam metal. Jenže Hollywood Burnouts se jak čert kříži (až na čestnou výjimku v „Tonight“, je ovšem otázka, zda zaslechnutelné Lordi či Alice Coopera lze považovat za modernu) vyhýbají čemukoliv, zavánějícímu modernou a tvrdě sjíždí osmdesátá léta. Divocí? Snad jen za předpokladu, že je budete srovnávat třeba s unylými Sanchez. Vezmete-li však jako komparační měřítko oprásklé drzouny Mötley Crüe (v kterékoliv etapě jejich vývoje), pak jsou Hollywood sladcí beránci. A free? I to je relativní. Nad jejich „Excess All Areas“ se totiž vznáší velký oblak, zvaný KLIŠÉ (odmyslíme-li muziku, stačí, když mrknete na výsledek kamarádšoftu s kadeřníkem či profláklé přezdívky…). A je jen na vás, jestli totální reinkarnaci předposlední desetiletky minulého století budete ochotní akceptovat skoro o třicet let později…
Za sebe můžu říct, že mi to nedělá sebemenší problém. Sice se to na konci školního roku nebude skvět samými jedničkami, ale obecně lze říci, že Hollywood Burnouts to docela slušně šlape – stoprocentní jedničku pak mají za skandovatelné uvolněné stadiónovky (pojem CHYTLAVOST je v tomto případě možné psát velkými písmeny), solidní dvo jku za balady a s trojkou se budou muset spokojit za obyčejné rockovky.
Té první kategorii vévodí „8 Lives Gone“, míchající to nejpozitivnější z emotivních pomalostí a stadiónových skákaček. Jen o kousek zpátky se pak drží lehoučce rozverná motorkářská hymna „I Wanna Ride“ a podobně laděná „Everybody Needs Hero“. Baladické záležitosti, kromě již zmíněné klišovitosti se v těch slabších okamžicích propadají až kamsi ke kýčovitosti, ale nejpovedenější plačtivá položka „A Part Of My Heart“ koketuje s poisonovsky přesvědčivou náladou, které vydatně pomáhá kňouravě příjemný vokál Mikea Nazztyho, stejně tak píšťalky v závěrečné „Remember Me“ jsou sice strašně průhledné, ale ve finále tyhle slzavé finty lze holyvůďanům věřit. Vyššímu hodnocení brání fakt, že pokud se kapele nepodaří na sto procent trefit chytlavost refrénu, jsou jejich melodie poněkud jalové – jako odstrašující příklad lze použít halekačku „Gimme, Gimme, Gimme“ – právě tady totiž by ta případná divokost mohla zachránit mnohé…
A i když to dnes už není nic výjimečného, za zmínku určitě stojí i fakt, že v tomhle šlapajícím spolku štípající riffy ze svých strun střílí zástupkyně něžného pohlaví.
Jsem strašně zvědav, až vlna zájmu o glam metal opadne, jak skončí všichni novodobí vyznavači tohoto stylu (rozhodně nečekám, že by nějaká další vlna grunge měla tuhle subkulturu zase zlikvidovat). Co se Hollywood Burnouts týká, tak nepředpokládám, že by se někdy měli stát tahouny žánru, ale jejich šance na přežití v záplavě novodobých vlasáčků vidím hodně reálné.
|
