Do recenze nových AT VANCE jsem se opět hrnul, přestože je evidentní, že se žánrový směr kapely již nějakou dobu hodně odchyluje od skvostných power a speed metalových začátků. Právě rané desky (zejména tedy "Dragonchaser" a "Only Human") pro mě byly natolik výživné, že se stále vezu na jejich kvalitativní setrvačnosti a doufám v rozfajrování tehdejšího plamene. Nestalo se to na minulém počinu "Ride The Sky" a bohužel se to neděje ani v případě novinky "Facing Your Enemy". Škatule je heavy a hard rocková, což by samozřejmě nevadilo, kdyby to mělo patřičné grády. A to rovněž nemá.
Na pováženou je už titulní song (a také klip), jehož ústřední kytarový riff přesně kopíruje ten ze skladby "A Touch Of Evil" (JUDAS PRIEST - album "Painkiller"). Buď vrchní skladatel AT VANCE, Olaf Lenk, bezostyšně vykrádá nebo inkriminovanou píseň nikdy neslyšel, což je vzhledem k její legendárnosti snad ještě horší varianta. Buď jak buď, nepůsobí to dobře. A dobře na mě nepůsobí ani zbytek alba, přestože důvod tohoto pocitu nemá s jakostní stránkou nahrávky mnoho společného. Hned vysvětlím...
Fošna "Facing Your Enemy" totiž rozhodně není nepovedená, nemluvě o výtečném zvuku a především vokálu Ricka Altziho, jenž musí blažit všechny fanoušky Jorna Landeho. Hudebně vše ubíhá rozvážně a promyšleně, což zase musí zaujmout příznivce Norů GUARDIANS OF TIME, které to náladově dost připomíná (pročež je velmi pravděpodobné, že by kolega Savapip udělil tomuto albu daleko více bodů než já). Problém je, že mně osobně chronicky scházejí chytlavé motivy. Takové, které bych si chtěl s Rickem notovat a k nimž bych se chtěl nadšeně vracet.
Nejblíže k takovým pocitům mají kusy "See Me Crying", "Saviour", a také dvojice baladických skladeb "Don't Dream" a "Things I Never Needed", které mi z nějakého důvodu sedí více, než celá metalová část alba dohromady. Zřejmě to tkví v jemné procítěnosti oněch písní, jež zbytek materiálu postrádá. K tomu připočtěme zbytečný cover skladby "Tokyo" a rovněž fakt, že na novince není tradiční předělávka některé z klasických hudebních vět. Ty vždy představovaly příjemné osvěžení a znamenaly jedinečný copyright kapely. Celkové hodnocení tedy reflektuje můj subjektivní pocit, kterým byla po většinu hrací doby poslechová letargie a nuda.
|
