Masters of Rock Café jsem poslední dobou zažívala jenom pořádně naplněné. Když jsem tentokrát dorazila jen s mírným předstihem a byla jsem tam prakticky sama, byl to nezvyk. Když už se blížila sedmá a klub pořád zel prázdnotou, začínalo to být opravdu divné. Dobrá, Delain možná ve svém žánru nepatří do naprosté elity, která vyprodává haly, ale gothic metal jako takový nemá o fanoušky nouzi. Nakonec sice návštěvnost nebyla takový propadák, jaký ještě kolem sedmé hrozil, ale bylo to slabší. Velkou roli určitě hrál i koncert Nightwish v Praze, který sice nekonkuroval přímo, ale konal se hned druhý den. Stejně ale vím o pár lidech, kteří zvládli oboje. Nevím, jak s Nightwish, ale v případě zlínského koncertu určitě chybu neudělali!

Přiznám se, že o kapele, která večer zahajovala, tedy o Halcyon Way z Atlanty, jsem nejen nikdy předtím neslyšela, ale ani jsem se je před koncertem neobtěžovala nějak prolustrovat. Vzhledem k režii večera jsem čekala nějakou další gothic partu a zajímat mě tak začali až ve chvíli, kdy mi jejich leták, válející se po stolech v caféčku, prozradil, že se prezentují jako power/prog. Tohle na mě funguje zaručeně, takže jsem začala být rázem zvědavá. O to větší bylo následně moje rozčarování z jejich vystoupení. Nebylo vyloženě špatné, jen jsem asi netrpělivě čekala na nějaký úžasný nový objev a místo toho dostala nevýraznou kapelu s průměrným zpěvákem, kterou ještě srážel špatný zvuk, ošklivá světla a nepřítomnost většího počtu diváků. Kapela má podle všeho na kontě už dvě alba a minimálně jeden hit se jim na ně napsat podařilo, protože během vystoupení zazněla aspoň jedna skladba, která mě trochu vytrhla z letargie. Bohužel, jediná další věc, která mě na kapele zaujala, byl fakt, že basák vypadal jako syn někoho z ostatních členů kapely. A když během vystoupení přemýšlíte nad podobnými věcmi, většinou to o kvalitě toho, co se děje na pódiu, nevypovídá nic dobrého.

To Trillium, to byla úplně jiná káva. Však to taky byla kapela, která mě na nedělním večeru lákala úplně nejvíc. Amanda Somerville je úchvatná zpěvačka, která už propůjčila svůj hlas velkému množství projektů a kapel (Avantasia, Aina, Edguy, Kiske/Somerville, Sebastien,…) Už bylo vážně na čase, aby vydala také své sólové album a naplno využila své úžasné schopnosti. A ten večer opravdu ukázala, že doteď jí bylo všude škoda. Začátek koncertu měl ovšem pořádnou kaňku, která jde na triko zvukařům. Amandě vůbec nefungoval mikrofon a trvalo celou první sloku hitu „Machine Gun“, než se tenhle problém vyřešil. Do té doby poněkud ustaraná zpěvačka se v tu chvíli rozzářila jako sluníčko a sál naplnil nejen její nádherný zvučný hlas, ale také její kouzlo osobnosti, které bylo snad ještě silnější. Amanda je jednoduše úchvatná. Nechci křivdit zbytku kapely, ale kdyby tam nebyli, nic by se nestalo. Stejně jsem nedokázala ani na minutu spustit oči ze zpěvačky. Myslím, že jsem v životě neviděla takovou vášeň při živém provedení skladeb. Amanda je především neskutečné sluníčko, jenže když zpívala takovou „Coward“, šel z ní strach a pohrdání v jejím hlase bylo skoro hmatatelné. Skladby z její sólovky „Alloy“ jsou hodně o pocitech a v živém provedení jsme je dostaly obohacené o skutečný emocionální prožitek zpěvačky. A nejen, že je Amanda sympatická, nádherná a dokáže na sebe strhnout veškerou pozornost přítomných, ale především má dokonalý hlas. Naprosto bez problémů přecházela z hlubokých tónů do táhlých výšek a zase zpátky, aniž by se objevil jediný tón, který by nebyl přesně na svém místě. Navíc si pro zlínské publikum připravila pár slov v češtině a ještě se nechala od jednoho fanouška během show naučit světu „Miluji vás.“ Jako bonus k vlastním skladbám nám Amanda přihodila „Set a Fire“ z projektu Kiske/Somerville a mně ke spokojenosti asi chyběl už jenom duet s Jornem „Scream It“ a pomalá „Slow It Down“ (což na rozdíl od prvního přání nebylo nesplnitelné, Trillium ji na některých koncertech turné dokonce hráli). Každopádně koncert Trillium byl naprosto strhující a mně bylo jasné, že Delain nemají nejmenší šanci tohle překonat.
Setlist: Machine Gun, Mistaken, Purge, Into the Dissonance, Set a Fire, Utter Descension, Bow to the Ego, Path of Least Resistance, Coward

Delain jsem poprvé zaznamenala pár let zpátky, když předskakovali Sonatě Arctice. Od té doby kapela neskutečně vyrostla. A to nejenom tím, že mají headline turné. I její výkon se dostal do fáze, kdy jsou schopni udržet vaši pozornost skoro dvě hodiny a mají dostatek silných skladeb, aby byl jejich dlouhý set opravdu nabitý. Charlotte Wessels je oproti Amandě taková křehká panenka s něžným hláskem. Zatímco Amanda je skutečný živel a její vystoupení je ohnivé, Charlotte se spíše víc soustředí na zpěv a většinu času jí na pódiu stačí dramatická gesta a příjemné úsměvy do publika. Začátek koncertu navíc absolvovala s roztomilým kloboučkem na hlavě. Stejně jako Amanda ovšem Charlotte neoddiskutovatelně disponuje krásným hlasem. Delain mají navíc tu výhodu, že fungují více jako kapela – zbytek muzikantů není jen do počtu, ale významně se podílejí na show. Myslím samozřejmě především vlasaté duo: kytarista Timo Somers a basák Otto Schimmelpenninck (schválně, zkuste si to přečíst nahlas). Delain zvolili zajímavou taktiku na propagaci nové desky. Ačkoli ještě ani nevyšla, hned na začátku Charlotte oznámila, že z ní budou hrát opravdu hodně skladeb. Nakonec ji přehráli prakticky celou. Z devatenácti skladeb na setlistu bylo z „We Are The Others“ rovných osm, takže z novinky nezařadila kapela pouhé čtyři skladby. Nové věci nijak nepokulhávaly za zbytkem setu a publikum reagovalo nadšeně, ačkoli skladby neznalo. Já sama jsem se nejvíc chytala při klasických hitech, přeci jen kapelu neposlouchám nijak vášnivě. Věci jako „Stay Forever“, „Go Away“, „Sever“, „Virtue and Vice“ nebo „Invidia“ mě ale potěšily hodně, stejně jako přídavek, který přinesl moji nejoblíbenější „Control The Storm“ a také skladbu „The Gathering“, která celý večer ukončila. Nakonec byl klub zaplněný alespoň tak, aby to nebylo nedůstojné, takže atmosféra večera moc neutrpěla. Pro mě byli jednoznačnou hlavní hvězdou večera Trillium. Delain se sice nepodařilo je překonat, ale faktem je, že mě minimálně velmi mile potěšili a jejich výkon byl profesionální, příjemný a sympatický.
Setlist: Mother Machine, Stay Forever, We Are The Others, Go Away, Sever, Virtue and Vice, Generation Me, Invidia, April Rain, See Me in Shadow, Are You Done With Me, Get The Devil Out Of Me, Shattered, Babylon, Sleepwalkers Dream, Electricity, Not Enough, Control The Storm, The Gathering