Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, leží Úplňková hora, na které stojí gotický hrad XANDRIA. V něm právě přistavěli pátou věž s pohádkovým názvem "Neverworld's End", a také vyměnili královnu. Z osobních důvodů odstoupivší Lisu Schaphaus-Middelhauve nahradila Manuela Kraller, jejíž operní volátko je velmi podobné panovnici z finského království, Tarje. Pod Manuelinou vládou ještě ztěžkla hradební struktura, jež nyní tvoří mohutné kytarové stěny a okenní otvory zdobí majestátní symfonické oblouky. To vše zasazeno do přírodní atmosféry jako stvořené pro temné a náležitě epické hudební dobrodružství.
Toužíte-li po takovém zážitku, bude pro vás poslech alba "Neverworld's End" učiněnou slastí. Pro dosažení co nejlepšího účinku si pořiďte originální CD a pusťte jej na hard-core kvalitním přehrávači, s volume (a sousedem) vytočeným pokud možno na maximum. V takovém případě vás to vcucne jako Maggie Simpsonová dudlík a vy se nebudete stačit kochat nepřeberným množstvím kompozičních zákrut, jinotajů a pikanterií. Ovšem ani zbytek posluchačstva, jenž si album stáhne (tedy zhruba 99,9% ze všech) a pustí si jej z alespoň trochu kvalitních počítačových beden, nebude zkrouhnut o náležitou metalovou masáž. Jen by si měl z výsledného hodnocení odečíst minimálně jeden plný bod.
Na desce "Neverworld's End" je v podstatě lépe vše, co bylo blbě na nedávno recenzované nahrávce kapely AMBERIAN DAWN. Goticko/symfonická epika tedy nepůsobí pozlátkově, ale organicky dotváří základní instrumenty.
Metalová složka nezahýbá agresivitě někam k přímočaré líbivosti, ale zachovává si svoji ocelovou dynamiku. Trendařům a vyměklinám tak zůstal vstup přísně zapovězen. XANDRIA ovšem umí nastavit i něžnou tvář, která je uvěřitelná a prvoplánově nepodbízivá (skladby "The Dream is still Alive" a "A Thousand Letters"). Ještě vyššímu hodnocení ale přece jenom brání několik zásadnějších faktorů. Ona temnota je někdy až příliš hluboká a neškodilo by jí prosvětlení ve formě nějakého chytlavě melodického oblouku (zejména v instrumentálních pasážích). Deska je rovněž zbytečně dlouhá (přesný čas: 01:03:42) a nabízený matroš postupem času začne splývat, čemuž nepomáhá ani kompoziční schéma, které je sice nevelké, ale přece jenom přítomné. Závěrečný song "The Nomad's Crown", jenž je zároveň nejdelší položkou díla, působí tedy již nadbytečně a vše se mohlo v poklidu obejít bez něj. Jinak je však nutné novinku chválit a doporučit s naprosto klidným recenzentským svědomím.
|
