 Citace vlastních slov z roku 2010: „Ti, kteří kariéru téhle kapely už nějaký čas sledují, dobře vědí, že listy, se kterými Janesession suverénně hrají svou hru, jsou už dávno rozdané. Syrový, ostrý hardrock, s občasným skokem k přímočarému metalu, podtržený zdivočelým vokálem frontwomanky Jane.“ Ne že by při vydání čtvrtého alba kapely, nazvaného „4Ever“, stálo za to tato slova kamkoliv vytesávat, ale zralý základ se v nich dá najít i tentokrát. A i když na mě samotná podstata kapely nezabírá tak, jako minule, díky větší stylové nevázanosti a zároveň zásluhou hodně chytrého využití hostů si Janesession rozhodně nepohoršili.
„4Ever“ si dovolím rozdělit na dvě nestejné poloviny. Odmyslím-li si všechny hostující kolemjdoucí, tak rytmická sekce promine, ale Janesession jsou především o svébytném vokálu divoženky Jane a ostré kytaře Petera Bulíka (a pak samozřejmě o syrově nespoutaném rocku). Právě dračice Jane Razor může být hlavním názorovým hybatelem případné oblíbenosti, neb její, i té sebemenší podbízivé líbivosti prostý, žiletkově živelný a přetlakově energický hlas ve většině skladeb nekompromisně dominuje, bodá a útočí. Což v těch svižnějších skladbách je přesně to, co Janesession dělá sebou samými (i s tím občasným balancováním až na hraně snesitelnosti). Když však dojde na pomalejší pasáže, přichází největší kámen úrazu – v „Blue Words“ se stále nemůžu srovnat s tím, že i v téhle emotivní piánovce si Jane (byť sporadicky) neodpustí sklouznout do říznějších záblesků a ono to tak strašlivě ruší… A proto je pro mě nejpovedenější složkou kompaktní nahrávky barevný svět šesti strun, zkrocených Peťo Bulíkem.
V nehostovské části za největší pecku (paradoxně) považuji úžasně zvrhlou, punkově neučesanou skákací halečku „Punk We Are“ s povedeným fórkem v podobě „živého publika“ a obyčejně uvolněnou rockovku „My Little Toxic Bunny“ s neposednou kytarou, rozvernou náladou, masakrem bicích a až nezvykle zklidnělou (o to příjemnější) Jane. Tentokrát bych neváhal použít nůžky a střihem určitě poslední, možná i předposlední skladby bych klidně vrátil Janesession do doby sice krátkých, ale beze zbytku našlapaných alb. Tady se ve finále nemůžu zbavit pocitu určité prázdnoty.
Připouštím, že tento pocit nastartovala barevnost předchozího dění, zaviněná hostujícími elementy. „Breaking The Schoolrules“ by si asi vysloužila hodnocení příjemně šlapající rockovka, zásluhou saxofonu Adama Kerďa však nasála galon životodárné šťávy a v konečném součtu u mě vyhrála.
„Rescue Me“ s Alešem Brichtou u mikrofonu je velice tvrdá, zběsilá a zarputilá záležitost, ve které jsem nestora domácí scény měl v první chvíli docela problém identifikovat – totálně strhující masakr. Příspěvek Pavla Morochoviče v „Blue Words“ a Peciho Uherčíka v „Two Lovers“ jsou pak velice příjemné třešničky.
Na jedné straně jsou Janesession rozmanitější (což jim maximálně prospívá) a tím pádem i hitovější, na straně druhé jejich rocková podstata tentokrát nemá takovou sílu, aby utáhla celou desku. Tohle je kategorie, ve které vám kapela buď sedí a pak jí sezobnete všechno, anebo jí díky určité nekompromisní neortodoxnosti zavrhnete komplet. Ve srovnání s předchozími „Trablemi“ jsem sice na „4Ever“ našel víc vrcholů, ale celkové převýšení (tedy konečné hodnocení) je o chlup nižší, než minule.
|
