Arjen je nezmar. Jak je vysoký, tak je báječný. Každá jeho další deska, ať už je to pod hlavičkou Ayreon, Star One, Guilt Machine nebo jakoukoli jinou, aspiruje automaticky na dokonalost. Jeho poslední díla hrála na temnější notu a tak se očividně tenhle holandský génius rozhodl vydat sólovku a celé to na ní trochu odlehčit. A hlavně si všechno udělat podle sebe a jen tak pro radost. Tenhle záměr z „Lost in the New Real“ přímo dýchá. Arjenova první sólovka „Pools of Sorrow, Waves of Joy“ z roku 1994 je už pomalu zapomenutá a v dnešní době hlavně téměř nesehnatelná, takže jsem naprosto nadšená, že pod svým jménem přichází s novým materiálem, na kterém se tentokrát stará o všechno, na co stačí jeho úžasné schopnosti – včetně veškerého zpěvu.
Deska je rozdělena na dvě části – ta první je, jak jinak, zabalena do koncepčního příběhu. Vrací se Mr. L z poslední desky Ayreon – pacient nemocný rakovinou, který je zmrazen a posléze probuzen a vyléčen v daleké budoucnosti, která sice na první pohled vypadá ideálně, ale člověk má už od začátku pocit znepokojení. Průvodcem pana L je Dr. Voigt Kampff. Této role „vypravěče“ se ujal Ruther Hauer, úchvatný herec, známý především ze svých velkých rolí v Blade Runnerovi nebo v Jestřábí ženě, který svým podmanivým hlasem dodává desce přesně to, co potřebovala. Právě jeho hlas je to první, co uslyšíte a z čeho vás začne mrazit. A ten pocit, že je něco sakra špatně, vás i přes místy honě veselé tóny neopustí až do konce desky. Teď samozřejmě mluvím o samotném příběhu, nikoli o hudbě. Je totiž třeba zdůraznit, že na té absolutně NIC špatně není. V druhé části nahrávky pak Arjen prostřídává vlastní skladby, které se drží futuristického tématu, a nadmíru povedené coververze svých oblíbenců.
Tahle sólovka zní až neskutečně odlehčeně. Arjen tu kombinuje všechno, co ho inspiruje, a dočkáme se všech typických prvků, které už někdy předtím použil na některém ze svých projektů. Ovšem bez pocitu, že by snad něco kopíroval. V rychlém sledu se tu střídají skladby laděné do progu, folku, rockové opery, space metalu či hravého rock n´rollu. Vliv šedesátek a sedmdesátek je všudypřítomný. Nechybí tvrdé kytary, smyčce, hromada netypických nástrojů, efekty na mikrofonu a vesmírné klávesy. Tíživost atmosféry a tématu vyvažuje nakažlivý humor a nadsázka a celkově je hodně znát, nakolik je toto album osobní. A možná právě proto je tak úchvatné – pro svoji upřímnost. Arjen se také dost podceňuje jako zpěvák, ale tady dokázal, že to naprosto není třeba. Je si moc dobře vědom, kde jsou jeho limity, a podle toho svůj hlas používá. A výsledek je díky tomu brilantní.
Už jsem zmínila, že i přes šťastné skladby, jako jsou „Pink Beatles in a Purple Zeppelin“ (mimochodem zdaleka nejlepší název skladby, jaký kdy kdo vymyslel!!!), „When I'm a Hundred Sixty-Four“, „Dr Slumber's Eternity Home“ nebo „Where Pigs Fly“ prostě máte pocit, že všechno není v pořádku. Tady by se slušelo upozornit, že pokud vás nezajímají texty, přicházíte o velkou část zážitku z téhle desky. Každopádně už z těch veselých kousků dýchá technofobie, strach z budoucnosti a znepokojení současností. Nemluvě o tom, když se přidají mrazivé kousky jako „Parental Procreation Permit“, „Don't Switch Me Off“, asi nejlepší věc na albu – velekompozice „Lost in the New Real“ či taková „E – Police“, do které když se zaposloucháte, přinese vám zatraceně velkou porci znepokojení – obzvlášť, pokud jste tohle album stáhli. Jak je to ostatně u Arjena vždycky – je třeba číst mezi řádky, abychom se dobrali pravé podstaty. A témata jako umělá inteligence, kontrola porodnosti, facebook, přírodní katastrofy, počítačové pirátství či mimozemský život dokáží být zatraceně znepokojivá. Ale žádné obavy, jenom smutno nám z toho nebude. Arjen má totiž výborný smysl pro humor – jinak by těžko ve skladbě „Where Pigs Fly“ vytvořil paralelní vesmír, kde Jimmy hrál na flétnu, Rocky neměl žádná pokračování, Darth Vader žádného syna a E.T. volal špatné číslo…
Po „Růžových broucích v purpurové vzducholodi“ může jen těžko někdo kritizovat, že se Arjen opřel o své oblíbence a že se drží postupů, které ho baví a naplňují. Už jsem zmínila, že je deska především upřímná. Ale ona je ještě něco – geniální. Nevím, jak to ten chlap dělá, ale udělal to zase. Tady není co vytknout. Nekonečně barvité dílo s nádhernými texty, které je naplněné emocemi až k prasknutí. To snad ani nemohlo být lepší. Takhle to, dámy a pánové, vypadá, když génius překonává sám sebe.
|
