Aby byla jasno, většinu true metalových kapel naprosto nejsem schopná brát vážně. Většinou jsou totiž bohužel k smíchu. Obzvlášť, když jim sotva rostou vousy (narážím samozřejmě na Skull Fist, Steelwing a jim podobné). Už jen díky Manowar je u mě hluboce zakořeněný odpor ke všem těm válečníkům a věrným obráncům metalu. Naštěstí ale i v tomhle žánru existují výjimky. A francouzští Lonewolf patří k výjimkám nejlepším. Ačkoli používají naprosto stejné množství klišé, v jejich případě to rozhodně není jen prázdná póza, která by je degradovala na úroveň výše zmíněných. Jednak z toho dýchá upřímnost a nadšení pro věc a navíc tomu nechybí vysoká hudební kvalita. V takovém případě jsem schopná zkousnout i tohle.
Kapela má vcelku dlouhou a nelehkou historii, která začala rozpadem ještě před vydáním debutu, a pokračovala znovuzrozením, po kterém se ovšem stále nedařilo najít pevnou sestavu. Letos ale kapela přichází se svou pátou deskou a vypadá to, že jsou konečně jak v ideální sestavě, tak v ideální formě. Řekla bych, že jde přesně o typ kapely, nad kterou budou jásat všichni zklamaní fanoušci Running Wild. Sama v nich možná ještě víc cítím vliv Grave Digger (nejen kvůli Jensovu nakřáplému vokálu). Je prakticky pravidlem, že všechny skladby začínají kytarovým motivem, který se pak proplétá kompozicí až do konce. Všechny kousky na albu jsou sypačky s koncertním refrénem, což je u podobných kapel ideální. Lonewolf to navíc ještě okořeňují příjemnými sbory. Při hodnocení „Army of the Damned“ musím také vyzvednout bicí. V podobné muzice člověk většinu času slyší monotónní bušení – Lonewolf mají oproti tomu bicí dost variabilní, díky čemuž má muzika podstatně větší šťávu.
K true metalu se kapela hlásí už v první skladbě „Lonewolf“ a toto téma prakticky vůbec neopustí. Jenže – většina skladeb na albu jsou prostě hity. „Crawling to Hell“, „Army of the Damned“, „Hellbent for Metal“, „Soulreapers“ nebo „Celtic Heart“ (tady jsou ti Grave Digger jasní) jsou jedna lepší než druhá a svou energií strhnou i nepříliš nadšeného zastánce podobného stylu. Už jen to, že si dokáže spokojeně notovat text typu: „I am what I am and I am metal, we are what we are hellbent for metal“ místo toho, abyste se u něj počůrali smíchy – to je třeba zatraceně ocenit! Uprostřed alba jsou sice dvě trochu slabší skladby („The Last Defenders“ a „Cold“), ale závěr je zase ve velkém stylu. Obzvlášť „The One You Never See“, kde exceluje v roli hosta Blaze Bayley.
Tohle album mě opravdu baví, ačkoli to vůbec není žánr, ve kterém bych se normálně cítila dobře. Kluci to ale berou za správný konec a jejich hudba je tak nejen zdrojem příjemných melodií, ale také zdrojem pozitivní energie. A vůbec není těžké jim to celé věřit. Tohle je cesta, jak hrát true metal.
|
