Když jsem před rokem a půl posílal první mail italským White Skull s dotazem, jestli by neměli chuť se objevit na Absolute Dose Of Metal vol. 1, přišla potěšující zpráva. Lebkouni do Výravy sice nedorazí, ale do jejich řad se vrací zpěvandule Federica „Sister“ de Boni a kapela se dává dohromady, takže se můžeme domluvit na příští rok. Jenže znáte to, takovéhle dohody. Kdo si ještě po roce bude pamatovat nějaký mail?

Minimálně manažer White Skull Max ano. Začátkem loňského září od něj dorazila první vlaštovka o tom, že White Skull jsou opravdu připraveni vyrazit do světa. Po zdánlivě nekonečné vzájemné mailové kanonádě přistálo 25. května letadlo s White Skull na palubě v Praze. Nevím, jak to ty aerolinky dělají, ale podařilo se jim přiletět skoro o půl hodiny dřív (nebo že bych zase popletl časová pásma a letní čas jako onehdá ve Finsku?), takže zatímco já netrpělivě přešlapoval u východu, White Skull už postávali před letištní halou. Naštěstí díky soudobé technice jsme se záhy našli, byť debata s Tonym „Kde jsi? My na tebe už čekáme venku…“ „Já na vás ještě uvnitř…“ mohla působit poněkud komicky.

Česká republika je země zázraků. Alespoň tak se tvářil Max ve chvíli, kdy jsem mu prozradil, kolik stojí jedno pivo. A rychlost, s jakou se záhy objevil u auta karton tohoto moku, byla přímo kosmická. Večerní projížďka Prahou nebyla příliš záživná (taky by se ty Hradčany mohly nechat pořádně nasvítit…) a tak White Skull již cestou (samozřejmě nutno pominout okamžiky, kdy kdokoli z osádky zahlédl na ulicích Prahy a následně i Hradce kohokoliv ženského pohlaví, pak obvykle následovala debata na úplně jiné téma a můj slovník italštiny je rázem obohacen o pár do té doby neznámých výrazů…) ladili na další den – díky společnému notování songu „Cheers, Beers“ jsme začali rovnou řešit playlist a Tony mi vysvětlil, že tuhle odrhovačku fakt zítra hrát nebudou, ale že kdybych za White Skull vyrazil na jejich obvyklou show do Itálie, že se dočkám.

K popsání dalších zážitků je nezbytné zmínit Stephena Kinga a Eagleheart. Stephenovo okřídlené „dejte si pozor na tajná přání, mohla by se vám splnit“ totiž zafungovalo naprosto dokonale. Když jsme řešili s Mikem z Eagleheart (kteří se o White Skull postarali materiálně a poskytli jim aparaturu), kdy bude ideální čas na to se na Výravě sejít, aby se vše stihlo přichystat a přitom, aby Eagleheart a Flowerwhile nemuseli příliš brzy vstávat po předchozím koncertě, prohodil jsem, že kdyby kluci nestihli přijet včas, budeme předstírat pět kilometrů před Výravou poruchu auta a s White Skull dorazíme, až když budou přípravy v plném proudu. Proto mě trochu zamrazilo, když mi kolega Martin, v době, kdy měl vyzvedávat Tonyho a spol. v hotelu, zavolal, že tranzit je kaput. Díky pozdnějšímu příjezdu White Skull na Výravu zahrozilo, že by se začátek festivalu nemusel stihnout. White Skull se totiž (trochu nelogicky, když měli hrát až šestí v pořadí) dožadovali zvukovky. V průběhu dne jsem pochopil, že nejde o rozmar hvězd, ale o přirozenou snahu udělat všechno maximálně precizně. Nicméně ve finále klukům stačilo mrknout na aparát a přišla změna plánu – aparát je v pohodě, zvukovku nepotřebujeme, ale rádi bysme si prohlédli Hradec, šlo by to?

Šlo by to. Ono se totiž z kapely, která před lety dobývala svět, vyklubala parta až neuvěřitelně skromných a přátelských lidí, kterým byla radost vyhovět. A tak po setu Eagleheart, který jsem si nemohl nechat ujít, sedáme do aut a míříme zpátky do Hradce. Kam tuhle partu zatáhnout jinam, než do bývalého pivovaru? V restauraci U lva se totiž ukázalo, že kytarista Tony si sám vaří svoje pivo a basák Jo provozuje hospodu, takže tato tématika jim byla hodně blízká. Zpěvandule Federica se pochlubila svými dětmi, strunobijci Tony a Danilo si poměřili svoje prsty, kdy jednoznačně Tony zvítězil. Na mou zvídavou otázku, jak je možné, že má v kapele kytaristu, který má proti němu tak krátké prsty a proto nemůže podávat takový výkon jako kapelník, se Tony jenom zasmál a prý: „Ukaž mu to…“ Co Danilo ztrácí na délce, to snadno dotáhne svým rozpětím prstů, neb si v mládí roztahoval kosti špunty od šampáňa, připevněnými na noc mezi prsty, a tak je daleko lepší kytarista než samotný principál. Kapele se U Lva zjevně líbilo, byť Federica po zjištění, že mám talíři bramborák s kuřecím vehementně protestovala, že to si ten steak dávat tedy nemusela a nechť jí příště laskavě objednávám podle mých chutí. Nabídku na sladké zakončení oběda kapitán Tony odmítal až do té chvíle, než zaznělo libozvučné slovo „štrůdl“. A Danilo, nešťastný z toho, že není k dispozici nic čokoládového nakonec uzobával ze všeho, co mu přišlo pod ruku. Tak ještě závěrečná fotka u pivovarské miniexpozice (za nechápavých a pohoršených pohledů některých návštěvníků restaurace) a hurá na miniprohlídku historického centra Hradce.

Cestou do nekonečných schodů na náměstí Federica demonstruje svojí fyzičku, aby na nás pak mohla z útrob Krajského úřadu povzbudivě halekat (evidentně již má na večer hlasivky naladěny). Návštěvu Katedrály svatého Ducha pojali White Skull svérázně, zatímco někteří členové kapely si se zájmem prohlíží její útroby, Max špičkou boty zkoumá, zda když se ke Katedrále přiblíží, jestli tato nespadne (naštěstí vydržela), Tony se při té příležitosti pochlubí číslem svého pokoje (v Hradci měl smůlu, místo jeho oblíbeného 667 dostal o jedno číslo větší) a se spokojeným výrazem (a také raději bez toho, aby vstoupil do katedrály) ve tváři konstatuje „I´m neighbour of a Devil!“, Jo objeví sochu jistého známého tesaře a strhne se debata, zda jde o příbuzenský vztah, či podobnost čistě náhodnou… Škoda, že čas pokročil, White Skull kolektivně projeví zájem vystoupat k vrcholku Bílé věže a prohlédnout si Hradec z ptačí perspektivy. Paní u vchodu je sice ochotná kvůli Lebkounům protáhnout o čtvrthodinu zavíračku, ale nakonec přichází opět dohoda, že to necháme na příště a vyrazíme vstříc plánované autogramiádě. Už v autě se shodujeme, že asi zbytečně, neb většina fanoušků už stejně podpis i fotku s kapelou má, protože White Skull se už v průběhu dne svým příznivcům trpělivě věnovali. Naší pochvalu, že o fanoušky pečují, jako by ani nebyli „rockstars“, Tony odbyl poznámkou, že on je rocker a nikoliv rockstar. O jeho vztahu k fanouškům asi nejlépe vypovídá situace, kdy se ke mně po koncertě ještě přihlásili příznivci s žádostí o podpis kapely (a i když se White Skull fanouškům vytrvale věnovali celý den), na mojí prosbu o to, zda by ještě mohli na chvilku mezi „prostý lid“ zaskočit, Tony reaguje jednoznačně: „Vyřiď jim, že se jenom napijeme a převlíkneme a za čtvrt hodiny jsme u nich“. A jak řekl, tak celá kapela udělala…

Škoda té malé návštěvy, člověk aby se ve výravském areálu pomalu bál. Výhodu to má v tom, že se pomalu každý zná s každým, takže když si Max těsně před vystoupením White Skull uvědomí, že jsme úplně zapomněli na násadu pro vlajku, o kterou mi říkal už včera, trvá vážně jen okamžik (dokonce i Martin s rybářským prutem je až druhý v pořadí), než se jeden z místních návštěvníků objeví s dlouhou tyčí v ruce a na mojí starost, který ze stromů se bude ráno válet v poloze ležmo, hrdě hlásí, že mu jí dala vrchní hlava areálu. A pak už konečně nadupaná show (ale o tom jinde ), o které by mě po dávném odchodu Federicy z kapely fakt nenapadlo, že jí zažiju.

White Skull po koncertě vypadají maximálně spokojeně a nemůžou si vynachválit areál, české fanoušky i starostlivost Výraváků. Jo si poté, co k obědu zkonzumoval půlku prasete, ještě dává menší svačinku – viděli jste někdy mezi dvěma chleby 3 bramboráčky, hranolky, klobásu, uzené, kuřecí stejk, kečup, tatarku, horčici a kyselou okurku? Labužník Jo toto menu zapíjel domácí Martinovou slivovicí, u které i Ďáblův soused projevil obavu, zda mu nevypálí díru do žaludku… Ve velice příjemném ovzduší přichází ještě závěrečný přípitek s vrchní hlavou Petrem, u kterého odpůrce tvrdého alkoholu Danilo simuluje infarkt, nicméně do sebe panáka posílá a pak se ještě pár minut se smíchem otřásá odporem a pak už hurá na hotel. Neb nedělní odlet do Itálie už se bude odehrávat bez mé maličkosti, přichází maximálně srdečné rozloučení a ruka na to, že společně uděláme maximum pro to, abychom se příště v rámci chystaného podzimního turné White Skull znovu v naší domovině setkali.

Důvod těchto řádků je prostý – White Skull na mě ohromně zapůsobili svým přátelským a skromným vystupováním. Před mnoha lety patřili k mým idolům a spoluvytvářeli můj hudební vkus a tehdy by mě ani v nejmenším nenapadlo, že se s nimi kdy potkám, natož že ten společně strávený čas bude tak příjemný. Takže milí Tony, Federico, Maxi, Danilo, Jo, Alexi a Kalo, díky vám!!! A doufám, že ty události s nálepkou „příště“ brzy naplníme ;-).

P.S. Velký dík patří i Martinovi, který celý tenhle čas strávil s námi, a byla to především jeho zásluha, že o White Skull bylo tak dobře postaráno.