Není to ani dva roky, co by si nikdo na budoucnost švýcarských Gotthard nevsadil ani pětník. Kapela tenkrát při dopravní nehodě přišla o zpěváka Stevea Lee a vypadalo to na konec. Zbylá čtveřice se ale z tragické ztráty vzpamatovala a na místo svého dlouholetého frontmana dosadila švýcarsko-australského pěvce Nica Maedera. S ním je tu v současné době s albem „Firebirth“. Otázka tedy stojí, jak se Gotthard obejdou bez svého poznávacího znamení.
Gotthard vybírali pečlivě. Věděli, že jejich fanoušci jsou konzervativní, a že další experimenty, se kterými přišli na deskách „Open“ a „Homerun“ by jim už podruhé projít nemusely (byť byly jen drobným ukročením ke komerci). Vsadili tedy na jistotu. Nic Maeder je totiž takřka hlasovým klonem svého předchůdce. Což desce dává punc jedinečnosti a hned poznáte s kým máte tu čest.
Gotthard se za léta vyprofilovali do skutečně svébytné kapely. Od dob, kdy udělali první díru do světa se svojským coverem „Hush“ (původně ji hrál Joe South, ovšem proslavili až Deep Purple) stanuli v pozici švýcarské jedničky a evropské koncertní jistoty. V roce 2009, rok před smrtí Leea, nahráli výtečnou desku „Need To Believe“ (tehdy jsem dal jen 7 bodů, což je při zpětném pohledu málo) a vypadalo to, že míří ještě výš. Zmíněná tragédie je zastavila a na novince „Firebirth“ je jasně vidět, že Lee nebyl jen výborným zpěvákem. Je vidět, že Gotthard v něm ztratili také zručného skladatele.
Hned otvírák „Starlight“ ukazuje všechny atributy Gotthard, ovšem nemá potřebný tah na bránu a úderný refrén, který by vám zůstal ihned v hlavě. Blýskat na časy se začne se třetí „Remember It´s Me“, což je výborná polobalada, jako byla titulní věc z předchozí desky. „Fight“ ještě vycení zuby v dobrém refrénu a „Yippie aye yay“ má zapamatovatelný slogan, který je ovšem, vzhledem ke kvalitám Gotthard, nepřípustně hloupý. „Shine“ a „Tell Me“ se trochu obracejí ke konci devadesátých let, kdy Gotthard pošilhávali po popovější stránce své tvorby, ale mainstreamová přístupnost jim chybí. Slušných rockových vypalovaček se posluchač dočká ve trojici „Right On“, „I Can“ a „S.O.S.“, i když laťka kvality předchozích hitů zůstala nepokořena. „Take It All Back“ je další baladou, která ovšem svou unylostí skoro až zabijí. To závěrečná citlivá „Where Are You“ je mnohem povedenější záležitostí.
Když se na desku podívám kolem a kolem, musím bohužel konstatovat, že Gotthard natočili jedno z nejhorších alb své kariéry. „Shangri-La“, „Unspoken Words“ nebo „Rebel Soul“ z předchozí desky, to byly hity. Tady není ani jedna tak silná věc. Myslím si, že Gotthard do nové éry nevykročili zrovna nejšťastněji.
|
