Je asi v Norsku v současné době málo kapel, které by vzbuzovaly takový rozruch, jako právě hair metalisté Wig Wam. Tento fakt může mít různé důvody. Jedním z nich je rozhodně skutečnost, že hair metalu se v současné době daří. Ovšem kdyby Wig Wam neuměli napsat dobrou věc, bylo by jim to platné asi jako chlupy na zadnici. Navíc provokativní image čerpající částečně i z homosexuálního vzevření Village People jim už od začátku kariéru zaručovala pozornost médií.
„Wall Street“, tedy deska, se kterou Wig Wam přichází v současné době, je už jejich čtvrtá v pořadí. A je zde krásně slyšet, jaký kus cesty kapela udělal od svého nedomrlého debutu „667... The Neighour Of The Beast“, kde stavěli pouze na recesi a snaze šokovat, čímž si vysloužili během let srovnání s americkými kašpárky Steel Panther. Jenže podle mého oproti Steel Panther, kteří vše hrnou až hodně přes čáru, Wig Wam mají v zásobě skutečně silné skladby, což je slyšet i na této novince.
Hned úvodní „Wall Street“ je typická hitovka se stadiónovým refrénem. Má takovou sílu, že má náběh i na jednu ze skladeb letošního roku. Dlouho v hair metalovém ranku nevyšla silnější věc (asi od loňské pecky „Hot“ od Reckless Love)! Ovšem titulní věc není jedinou skladbou na albu, která by stála za poslech. Je jich mnohem více. Když to vezmeme popořadě, tak hned druhá „O.M.G. (Wish I Had A Gun) má obdobně stadiónový refrén jako titulní věc a „Victory Is Sweet“ v sobě skrývá podobně tajemnou atmosféru, jakou měli Europe na svých prvních dvou deskách nebo T.N.T. okolo vydání jejich nejlepší desky „Tell No Tales“. „The Bigger The Better“ je sice trochu přihlouplou parodií na Def Leppard („Pour Some Suger On Me“ z ní táhne na sto honů), ale „Bleeding Daylight“ je znovu výtečnou vypalovačkou s chytlavým refrénem.
Baladická „Tides Will Turn“ opět zase nejvíce připomene krajany T.N.T., kteří měli na podobné záležitost čuch. Ovšem tady posluchače napadne, že ať je zpěvák Glam dobrým vokalistou, Tony Harnell je jen jeden. „Wrong Can Feels So Right“ je trochu infantilní záležitost s klávesami popových supernov osmdesátých let. Reputaci ale napravuje rifforama „One Million Enemies“ (tedy až na ten ohavný počítačový začátek), kde zase ke slovu přicházejí vlivy Def Leppard, ovšem kytary řežou pěkně od podlahy, aby naplno vybuchly ve skandovaném refrénu.
„Try My Body On“ začne možná po čase chviličku nudit, i když zas tak úplný odpad to není. Má v sobě totiž dobrý nápad s akustickou kytarou ve sloce. Refrén zase katapultuje kapelu na stadióny. „Natural High“ si pohrává s rozvernou atmosférou Aerosmith z dob „Permanent Vacation“, refrén ale nenuceně přechází opět do klasického popmetalu osmdesátých let. A závěrečná „Things Money Can´t Buy“ je už jen bluesovou tečkou za vydařenou deskou.
„Wall Street“ je dobré album. Prostě baví. Wig Wam ani nic jiného nechtějí. Z provinčních kašpárků se totiž už pomalu stávají velkou kapelou. Se svým citem pro silné melodie a stadiónové refrény mají šanci, aby v budoucnu ještě rozčeřili stojaté rockové vody.
|
