„Ta ženská zpívá příšerně falešně,“ bylo první, co jsem zaslechl v sobotu ráno. Tuto drsnou kritiku pronesla postarší žena, která si to šinula kolem našeho auta. Vyrazil jsem tedy do areálu, abych se přesvědčil, co je na tom pravdy. HUNTRESS pro mě byli jedna veliká neznámá a po jejich plzeňském výkonu se na tom nic nezmění. Naprosto obyčejný heavy metal s nechutně afektovanou zpěvačkou. Což o to, poslouchat by se to ještě tak nějak dalo, ale dívat se na ně opravdu ne. Nejvtipnější bylo její neustálé hrození směrem k nebi a následné tahání výšek, na které však ani zdaleka neměla. O agresivním vokálu raději mlčím. Chvílemi mi kapela připomínala MERCYFUL FATE se zpěvačkou. Oproti Dánům ale poněkud jiná liga.
NEXUS INFERIS byli nářez jako sviň. Tím bych ale mohl skončit. Oproti první kapele sice zlepšení, ale nic extra zajímavého. Zlá image tomu také příliš nepomáhala...
První vrchol sobotního dne přišel s polskými VADER. Neskutečná death metalová jízda, která nemohla nechat v klidu žádného fanouška, jenž má rád extrémnější muziku. Peter a spol. se už mohou honosit označením „legenda“ a v Plzni to tak také vypadalo. Suverénní, stoprocentní... Skvělý playlist, jehož vrchol byla strhující koncertní hymna „God Is Dead“. Hrálo se ale také z mimořádně povedené novinky „Welcome The Morbid Reich“. Snad jen „Black To The Blind“ mi chyběla... Třeba příště. Vyzdvihnout musím i pěknou scénu. Celý set měl pouze jeden háček, a tím byl stejně jako v případě HYPOCRISY z minulého dne, zvuk. V kotli jedna veliká koule. Ale tak to už na podobných festivalech bývá...
Na ARAKAIN jsem se upřímně těšil. Avizovaný setlist postavený na prvních dvou deskách vzbuzoval zájem. Aby ne, čistokrevný thrash už od ARAKAINu stěží kdy uslyšíme. Byl jsem také zvědavý, jak se naše největší metalová legenda popasuje s kolegy z Polska. Nutno hned na začátek zmínit, že to Češi projeli na plné čáře. Do nasazení a celkového projevu VADER měl ARAKAIN vážně daleko. Nemůžu si pomoct, ale celkově mi jejich set neseděl. Nějak jsem jim ty staré thrashové rubanice nevěřil, ačkoliv po instrumentální stránce to bylo zahrané samozřejmě precizně. Jenomže tomu chybělo srdíčko. Z kapely čišel chlad a měl jsem silný pocit, že už je to prostě nebaví. Jak podotkl kamarád, vypadalo to, jako by kluci šli do práce. Škoda. Pro mě největší zklamání z celého Metalfestu.
Když si člověk vzpomněl na páteční MEGADETH, byl v sobotu tak trošku v šoku z toho, jak se další headliner může k festivalovému vystoupení postavit. Jestliže show MEGADETH byla maximálně obyčejná, KREATOR do toho dali absolutně všechno. Neskutečný mazec, bezkonkurenčně nejlepší zvuk z celého festivalu, totální nasazení, vynikající playlist. Byl jsem příjemně překvapený, v jaké formě se Němci nacházejí. Už úvodní „Violent Revolution“ nenechala nikoho na pochybách, že tohle bude masakr non plus ultra. Příjemným zjištěním také je, že ani novinky z „Phantom Antichrist“ proti starým kusům naživo nic neztrácejí. Stejně jako ve studiové podobě. KREATOR byl pro mnoho lidí jasný vrchol. Nedivím se. Nepřijít v neděli na scénu jedna nenápadná kapelka, která mě stejně jako několikrát před tím maximálně sejmula, byl bych na tom stejně...
Veronika: Ačkoliv řecké Septicflesh poslouchám už nějaký ten pátek, poměrně úspěšně mě naživo míjejí, a tak jsem měla letos tu čest vidět je teprve podruhé. Do devítipísničkového setu vmáčkli pochopitelně skladby ze dvou posledních alb, překvapivě i starší (a moje oblíbenější) „Communion“ bylo zastoupeno hojněji a také songy jako „Persepolis“, či „Anubis“ sklidily největší ohlas na časnou poobědovou hodinu poměrně četného publika. Denní světlo ale kapele příliš nesluší, jejich temné atmosferické vystoupení se daleko víc hodí do nočních hodin či do klubů plných umělého kouře. Přesto ale z vystoupení sršela energie a charisma a když se člověk trochu prošel amfiteátrem, dokonce i ten prokletý zvuk se dal poslouchat.
Vzhledem k tomu, že jsem Powerwolf poslední dobou viděla častěji, než někteří jedinci střídají svoje ponožky, mohu posoudit, kdy se jedná o vystoupení slabší a kdy o silnější. Jenomže co se týče této kapely, je šance vidět slabší set prakticky nulová. Možná tak v případě vánočního festivalu v Německu, kdy jim chyběl jeden z bratří Greywolfů. V plné sestavě je ale vlčí smečka nezastavitelná a publikum semele jako správně fungující kafemlejnek. A to nejen své příznivce. Množily se totiž i velmi pozitivní reakce a názory od lidí, kteří obvykle tomuto žánru metalu příliš neholdují. Školený operní Attilův hlas totiž není žádné „uječené kníkání“ a show černobílých nemrtvých je vždy dynamická, akční a zábavná a přesně taková byla i tentokrát. Setlist byl výborně zvolený a rozložený mezi poslední tři alba a nepostrádající ani skvělou a trochu odlišnou skladbu „Kiss Of The Cobra King“ z jejich prvotiny, která se vymyká tomu, co skládají posléze. Pro Powerwolf palec nahoru a obrovská pochvala za vynikající show.
Pepsi Stone: Jojo, Powerwolf mají skutečně strhující show. Na jejich koncert jsem šel s tím "tak holt se kouknem, co to je vlastně zač", tedy nic jsem od toho nečekal. A byl jsem příjemně překvapen. Jejich hudba je pochopitelně "jen" normální hevík, ovšem podaný skutečně s grácií. I když hudební výkony nejsou nijak oslňující (Dream Theater by se samozřejmě zasmáli), Attilův zpěv v sobě moc chyb nenese. Největší deviza této kapely ovšem spočívá v jejich pečlivě dotažené, energické show.
O co víc mě Powerwolf překvapili, o to hůř na tom byli Axxis. Maje na paměti tuto kapelu z alba "The Big Thrill" ze třiadevadesátého, říkám si, že jejich vystoupení by nemuselo být marné. Možná marné nebylo, ale trapné bylo až hanba. Právě u Axxis naprosto vynikla německá urputnost, které korunu nasadil oslizlý zpěvák Berhard Weiss (ta helmutovská image s knírkem je skutečně příšerná). I když po instrumentální stránce je všechno v pořádku, mířím radši do M-stage, která skýtá mnohem více zábavy než tento archetyp konce osmdesátých let, kdy už tenkrát by nepůsobil zrovna dobře.
To
Behemoth jsou něco jiného. Kapela známá svou výbornou show nenechává nic náhodě a ukazuje proč je vlastně řazena k evropské metalové špičce. Na Nergalovi není vidět ani stopy pro (snad definitivně) vyléčené leukémii a kapela je plná nasazení, které by jí leckterý headliner (ano, tohle je narážka na Megadeth) mohl závidět. Přestože slunce se ještě nepřekulilo za obzor, působí show Behemoth skutečně strašidelným dojmem. Navíc prezentace epické záležitosti "Lucifer" skutečně nahání husí kůži.
Ray: V sobotu jsem festivalové dění pořádně zanedbala. V podstatě jsem viděla jenom Powerwolf, ale to bylo nakonec to hlavní. Kolegové už většinu vystihli a já jsem ráda, že se shodneme. Ačkoli jsem tuhle kapelu za poslední rok viděla opravdu hodněkrát, nikdy mě to jejich šaškování neomrzí. Je potřeba velmi ocenit, že oni byli právě jednou z těch mála kapel, která naplno využila prostor před pódiem, aby se dostala k fanouškům co nejblíž. Zpěvákovi Attilovi navíc očividně velmi svědčí dieta, protože nejen, že už mu není malé stage oblečení, ale dokáže navíc u zpěvu zároveň i bez prolémů běhat. Zase jednou naprosto top výkon, který strhnul publikum a očividně bez výhrad přesvědčil i vyložené odpůrce podobných stylů. Takhle to vypadá, když se to dělá srdcem.
Jediné, co mě mrzí, že jsem kvůli následným povinnostem prošvihla Axxis, ale plagáty v areálu mi zlepšily náladu, když jsem se dočetla, že hned v září si to budu moct vynahradit... Každopádně Powerwolf byli pro mě jednoznačně jedním z vůbec nejlepších zážitků festivalu, který byl definitivně překonán až v neděli...
|
