Ještě se ani rok s rokem nesešel (jestli počítám správně, od loňského potopení Titaniku nás dělí cca 10 měsíců), a už je tu další nahrávka nezastavitelného švédského workholika Tommyho Johanssona a jeho melodické bandy.
Jak se povedl avizovaný vstup na filmová plátna? Soudě dle traileru a jedné vypuštěné skladby se mohlo jednat o maximální speedofilní zážitek, kterým by Tommy opět ukázal, jak dělat melodický metal. Tentokrát to tak bohužel není. Speed na desce sice najdeme, ale hodně ředěný středními tempy. Vyloženě speedová skladba by mohla být snad jedině pseudo - klipovitá „Temple Of the Crystal Skulls“. V ostatních se občas najdou rychlé pasáže, a občas taky ne, což (hlavně u skladeb ke konci alba) v posluchačích může vzbuzovat syntetickou nudu.
Autor hudby se zhlédl v majestátních filmových pasážích nejvýznamnějších autorů filmové hudby a lehce obšlehl několik jejich nápadů, na nichž potom vystavěl celé album, což v tomto případě znamená, že nejednou zaslechneme do uší bijící podobnost nejen s některou známou filmovou melodií, ale i použitou na některém z předešlých alb (na první poslech jsem si všimnul podobnosti motivů z Policejní akademie, nebo Indiana Jonese)
Inspiraci filmem sice nikdy (podobně, jak jeho kolegové Tuomas Holopainen, nebo Luca Turilli) nezapíral, ale v tomto případě se mu to povedlo dotáhnout vyloženě k „dokonalosti“. Navíc ještě zdaleka není tak vyspělým skladatelem, jak výše zmínění.
A to je právě hlavní kámen úrazu. Neoblíbená to věc u jakéhokoli kulturního zážitku – STEREOTYP! A bohužel opravdu velký i na poměry ne právě progresivních REINXEED. Snad až na jednu nebo dvě písně začínají všechny úplně stejně – typicky „reinxeedovsky syntetickou“ vyhrávkou na klávesy (maximálně veselou, hymnickou, epickou, pompézní – povětšinou hranou na uměle znějící žesť), která je podpořená hoblovačkou na kytaru. Následně najedou sloky, bridge a refrény (z nichž za povedené = líbivé by dala označit tak polovina), ve kterých samozřejmě nesmějí chybět queenovské sbory. I uprostřed jednotlivých skladeb jsou soustavně podobně znějící vyhrávky, sem tam doplněné kytarovým sólem. Na druhou stranu Tommyho zpěv na většině míst už není tak vysoko a pokud je, tak už není tak uširvoucí, jak na prvních dvou deskách – zde je patrné, že na sobě hodně pracuje.
Povedenost jednotlivých skladeb díky tomuto všemu lze hodnotit jen velmi stěží. Deska začíná minutovým intrem „Welcome“, které je slepenec několika takovýchto vyhrávek, a od druhé do poslední písně se urputně drží výše popsaného vzorce. Když už to musí být, a velí to i povinnost recenzentská, bych za nejpovedenější označil předposlední „singl“ „Temple Of The Crystal Skulls“, který zdobí nejpovedenější melodie na celé desce a nejvyšší tempo. Mínusem je opravdu výrazná podobnost jejích pasáží s písní „The Birth Of Evil“ od výborných italů ANCIENT BARDS. Díky této skladbě jsem se na album těšil jak panic na první sex, jenže jsem nečekal, že ostatní skladby budou v podstatě úplně stejné, jen s jinak poskládanými akordy. Mezi další povedené by se daly označit v pořadí třetí „Follow Me“ (vedená ve středním tempu s triolami na kopáky), z první studiové upoutávky známá „Stranger Tides“, a hlavně poslední, titulní „Welcome To The Theater“, ve kterých jsou občas ke slyšení klavírní „cirkusové“ vyhrávky a její refrén patří k jedněm z nejlepších, jakými nás kdy Tommy obdařil. Nejslabší a nejnudnější jsou prostřední „Somewhere In Time“, „Freedom“ a „No Fate“.
Čo by som vypichol je absence jakékoli balady. Jak fanoušci kapely dobře vědí, Tommy je umí psát znamenitě a na prvních třech deskách patřily suverénně k vrcholům, na minulé, čistě speedové, by asi brzdila rychlostní tah (i když je to otázka do diskuze, já osobně bych ji tam uvítal). Proč není zde, kde by výborně pasovala, mi uniká.
Zapracovalo se trochu i na zvuku, ale od minulé desky jsem zaznamenal snad jen malinko víc řezající kytary. Bolístka v podobě nepřirozeně znějících kláves (na kterých je deska de facto založena) zůstává, a to na už v pořadí pátém albu začíná být záhadné, jako by Tommy vyloženě chtěl, aby všechny jeho desky zněly úplně stejně. Naopak se povedl obal desky, který evokuje filmový plakát z 80. let.
Suma sumárum, REINXEED vydali další album, prozatím nejslabší, ale své fanoušky si bezpochyby najde, je jen ještě víc „stejné“ než předešlé, čímž si počítám vyslouží slušnou kritiku (a vodu na mlýn těm, kteří speed považují za metalový, 30 let stále stejný hudební odpad). Kdyby se spojila větší část loňského Titaniku s menší částí letošních Filmů, mohlo bez problémů aspirovat na desítku a posluchačům nabídnout nefalšovaný a pravidelný hudební orgasmus. Takto bohužel jen lehký nadprůměr.
|
