Byla doba, kdy pojem „finská kapela“ znamenal záruku vrcholného hudebního zážitku. Byla doba, kdy se z neznámé kapely této země stal celosvětově uznávaný kult (NIGHTWISH, STRATOVARIUS, SONATA ARCTICA, CHILDREN OF BODOM, APOCALYPTICA, HIM, RASMUS…). Tohle je cca 10 – 15 let vzdálená historie. A jak je na tom finská rock–metalová scéna teď? Zajeté kapely fungují dál, ale krom nich vzniklo i množství dalších, u nich však zaznamenáváme rapidní kvalitativní útlum. No a na dně rybníku těchto špatných kapel leží špunt v podobě EPICLORE. Co se jim povedlo tak dokonale zkazit, že jsou až na tom dně? Dvě naprosto fatální věci: zpěv a zvuk.
Věřte nebo ne, ale takto diletantsky nazpívané album ze země tisíců jezer snad ještě nevyšlo. Olli Hurskainen je sice možná slušný kytarista i skladatel, ovšem jeho hlas je nudný, nejistý, prázdný, extrémně bezvýrazný a zoufale flegmatický (pro ty, kteří sebejistého výškaře Tima Kotipelta považují za vokálně-emocionální kámen - ještě jste neslyšeli Olliho v akci). Takže jestli zpívá (pojem zpěv je jeho projevu přece jen blízko) o rozchodu se svou životní láskou nebo o nákupu odpoledního okoralého chleba vychází úplně nastejno. Nejsem s to pochopit, proč v takto hudební zemi nesáhli po hlasivkách některého tamějšího zpěváka.
Zpěv lze tedy vysvětlit nedostatkem talentu a soudnosti…když Bůh nedal, tak nedal. Ovšem v době, kdy každý „Venca z Kotěhůlek“ má doma vlastní nahrávací studio, lze stěží vysvětlit důvod naprosto zoufalého zvuku. Je slabý (a byť kapela uvádí, že nahrávka prošla dokonce i masteringem, tak to tak vůbec nevypadá), nevýrazný, nepříjemně zastřený, a i když se primárně nejedná o metal, je měkounký a hebounký jak děcká pr*el, kytary nekoušou ani neřežou, klávesy zní jak kdyby byly natáčené na obstarožní Casia za tisícovku, bicí oproti minulému EP tupé a místy až směšné. Považuji snad až za drzost v této době přijít na trh s něčím, co zní hůř, než domácky dělaná dema z 80. let (jen ze zajímavosti, tato nahrávka zvukově, vokálně v žádném případě, lehce připomíná dema TRICKY BEANS – následně SONATY ARCTICY – jež se na Youtube válí kompletně celé).
Technicky se jedná už o čtvrtou! nahrávku kapely, která je označovaná jako debut (a zase – kdyby se jednalo o jejich první nahrávku, dalo by se nad lecčíms přimhouřit očičko s myšlenkou „no, co, sou ešte mladí, časem na to přídou“… ale ono ne). Předchozí byla dvě dema a jedno EP (ovšem všechny s délkou klasické řadovky), nicméně zvukově i vokálně vychází všechny nastejno.
Hudba se snaží být na pomezí pompézního hardrocku a melodického power metalu, ovšem díky zmiňovanému zvuku vše bohužel zůstává jen u prázdné snahy, potřebné epičnosti, výpravnosti a zvukové bohatosti, které by písně potřebovaly, se vám do sluchovodů opravdu moc nedostane (a není to tím, že byste trpěli nějakým surdopedickým problémem).
I když to v tuto chvíli vypadá, že se jedná o nejhorší nahrávku od upálení Jana Husa, tak některé věci se kapele přece jen povedly. Mluvím o písních samotných, z nichž se asi polovina poslouchá docela příjemně, a některé části – hlavně zpěvné refrény - vám zůstanou v hlavě. Pokud se dokážete přenést přes výše zmíněný zpěv a zvuk (z vlastní zkušenosti vím, že ne každému se to případě EPICLORE povedlo), tak nejpovedenější, a jediná, kde zazní dvojšlapka, je druhá „Kingdom Of Ends“, která se po nepříliš záživných slokách vytasí hravým, hyper-zpěvným refrénem (evokujícím pohádkové písničky, nebo koledy), který se vám buď zalíbí extrémně, nebo ho začnete nenávidět od druhého akordu. Já ho považují za nejzdařilejší výtvor celé kapely (když pominu výbornou speedovku z minulého EP „They War The Fallen Lords“ – zvukově stejná katastrofa, ale jinak výborný hit typu staré SONATY ARCTICY). Další skladatelsky povedené jsou balada „A Song In Solitude“, šlapavá „Riverball“, titulní zadumanější "Labyrinth Alpha", nebo argemácky znějící otevírák „Cold“.
Poslední zprávy z tábora kapely hovoří o tom, že si muzikanti dávají pauzu na dobu neurčitou, což by ale mohlo zavánět oddalovaným ukončením činnosti (bezpochyby kvůli nezájmu o kapelu - za 12 let jejich existence se jim nepodařilo získat kontrakt s jakoukoli, byť sebemenší, nahrávací společností, což o něčem svědčí), a tak se trošku obávám, že jejich debut je zároveň i labutí písní.
Je to vlastně i škoda, protože kdyby album přezpíval nějaký schopný pěvec, a ve Finnvoxu si s tím dali trochu práce, mohla být na světě příjemná melodická deska (srovnatelná možná se staršími deskami ALTARIE), kterých dnes už tolik nevychází. Olli jako skladatel špatný není, občas mívá pěkné nápady a šest strun zjevně taky ovládá (i když do Jani Liimatainena nebo Alexi Laiha mu ještě kus cesty zbývá). Zbytek kapely se jeví zcela standardně, své nástroje ovládají.
Závěrečné hodnocení tak bohužel odpovídá tomu, co bylo řečeno výše. Nebýt oněch dvou věcí, mohlo se hýbat i o 3 stupínky výše (= slušné, klidnější album s pěknými melodickými písněmi). I když bych rád dal víc, tak v rámci zachování objektivnosti nemůžu.
|
