Lze tak nějak považovat za přirozené, že kapely, věnující se folk metalu, obvykle sáhnou po lidových kořenech vlastního kraje. Ačkoliv u Slovinců Avven narazíte na vlivy chladného severu i prosluněného jihu Evropy, ve finále jim z jejich druhého alba „Kastalija“ ta prosluněná balkánská uvolněnost (podpořená měkkou slovinštinou) vyleze – a ve spojení s tím, že Avven nasypali na stříbrný kotouček mimořádně chytlavé a vydařené kousky (snad jen v případě nevýrazné „Hej ti!“ bych se dožadoval ztráty kytičky), stala se pro mě „Kastalija“ jedním z nejoptimističtějších (hovořím nejen o vlastním pocitu z desky, ale i o charakteru hudby Slovinců) překvapení roku.
Hlavním důvodem je fakt, že Avven jsou ohromně barevní, v každé ze svých rozmanitých poloh dostatečně přesvědčiví, vytrvale hraví, nápadití, snadno zapamatovatelní, a přes to jejich deska netrpí žádnou roztříštěností. Namítnete-li, že zároveň jsou občas i přespříliš čitelní a příliš nekomplikovaní, rozhodně nebudu nějak zásadně odporovat, ale schopnost do těch nejprůhlednějších (nezapomínejme, že se Avven drží dávných lidových kořenů) chytlavek propašovat nějaký špíček či fórek je v jejich případě k nezaplacení. Hovořit o nové (slovinské) tváři folk metalu by však bylo nadnesené. Avven prostě využili všechny možnosti, které jim (jeho rozjuchanější větev) nabízí, a přizpůsobili si je k obrazu k svému.
První, čeho si snadno všimnete, je sázka na instrumentální lidovost – píšťalky, dominantní housle i harmonika jsou téměř všudypřítomné a nahrávce dodávají švih, rozvernost i poetiku. Druhá maximálně silná zbraň Avven je vokální rozmanitost – ať se jedná o čistý mužský zpěv, křehký ženský hlas či důrazný šťouchanec v podobě drsného harshování, na všech frontách jde o působivé „instrumenty“ a při vzájemném propletení do chorálů i o nádherně majestátní záležitost.
Nepřehlédnete ani náladovou barevnost – od vychlastaných juchaček, přes poetická vyprávění a emotivní citovky až k bezprostředním rockovkám, stále to má hlavu, patu, atmosféru. A poslední kousek do zkompletování kvalitativních puzzlat tvoří melodie, demonstrující schopnost Avven nepřekročit tenkou hranici mezi chytlavostí a vlezlostí.
Vždyť zkuste úvodní veselou putiko-halekačku „Zmaji“ s rozverným housličkovým motivem i klávesovým závanem od Turisas, rozjuchanou lidovici „Ibo“ s jakýmsi Korpivoklaani syndromem v balkánském kabátě, díky nakřáplému pohansky järvelovskému vokálu (v angličtině)strhující skákačku „Tarak“, Hispánskem olíznutou „sPain“ (vtipný název), kontrastní jemnou a emotivní (jasně, může za to hlavně smyslný hlásek zpěvandule Evelyny) „Nuala“č i závěrečnou drsnou dramatickou romantiku „Tornach“, rozhodně nezaváháte.
Lehoučká, uvolněná, prosluněná náladovka, která se (i přes svojí maximální přístupnost) jen tak snadno neoposlouchá. Sálá z ní maximálně dobrá nálada a tak hledáte-li ideální tip (nejen) na pařby v nadcházejícím létě, Aaven nabízí zajímavou alternativu k osvědčeným kapelám veselého folku typu finského lesního klanu či družiny ruské medvědice Máši.
|
