CHARLIE SHRED – Charlie Shred (2012)
Začněme tím nejhorším. Důvod existence této nahrávky si nedokážu vůbec nijak vysvětlit. Anebo, vlastně mě jeden napadá – Tommy „ReinXeed“ Johansson (zjevně trpící čím dál větším tvůrčím přetlakem, který se tento rok bohužel začal výrazně podepisovat na kvalitě jeho kompozic) si prostě nekriticky řekl, že je mu líto vyhodit odpad ze všech svých studiových seancí, tak vytáhl kapelu na pivo a značně pod parou s ní dohodl, že ze srandy povyměňují nástroje a onen „přebývající“ materiál natočí pod krycím názvem CHARLIE SHRED. A jak zní výsledek? Jako hudební odpad.
Tommyho jsem vždy jako muzikanta velmi uznával (a to i po nepříliš vydařeném albu "Welcome To The Theater"), ovšem tento pa-výtvor naprosto dokonale boří jakékoli hranice kvality. Po zcela zbytečném havraním intru následují dvě slušné skladby - střednětempý „Panic“ a obdobně rychlá „Death Comes To All“. A to je vše! O zbylých osmi snad nemá cenu plýtvat místem… Nezajímavé pěvecké linie (navíc nepříliš dobře podané) se prolínají s nezáživnými kytarami, plytkými klávesami, jalovými až dětskými harmonickými postupy, a korunu všemu nasazují (nevím, jestli to byl úmysl – a pokud ano, tak proč?) ohavně a falešně zahraná některá kytarová sóla (např. v jinak průměrné „Welcome To Hell“). Vrcholem absolutní autorské impotence je duo pseudo-punkových „skvostů“ s objevnými názvy „Time To Die“ a „Game Over“.
Velice doufám, že tento Tommyho hudební omyl zůstane navždy v propadlišti metalových dějin a v dohledné době (např. ve výborném projektu GOLDEN RESURRECTION, který je teoreticky na řadě) opět ukáže něco ze svých skutečných skladatelských, kytarových i pěveckých schopností. Toto se prostě hrubě nepovedlo ve všech myslitelných směrech. Škoda.
1,5/10
PELLEK – Bag Of Tricks (2012)
Na toto album se už nějakou dobu čeká a bohužel zde opět můžeme vidět sílu reklamy. V hudebním hledáčku opět – krom zpěváka samotného – stojí šílený Švéd Tommy, který přispěl natočením skoro všech nástrojů a produkcí. Skladba (a dopředu vypuštěný singl) „Fugue State“ je hitovka jak vystřižená z rockových rádií, a výborně by obstála na kterémkoli albu REINXEED nebo GOLDEN RESURRECTION. Zde ji ale zpívá norský vítěz X-factoru Pellek, a nutno uznat, že zde jak chemie, tak hudebnost jde krásně ruku v ruce. Člověk namlsaný touto skladbou se těší na další a říká si, že hudební chody půjdou svou kvalitou když ne nahoru, tak alespoň zůstanou na stejné úrovni.
Zpočátku to tak vypadá - balada „Send My Message Home“ voní lákavým, šťavnatým, křupavým a nakořeněným kuřátkem, ale ve výsledku dostáváme jen napůl propečené koncentrákové kuře z restaurace patnácté cenové. A další skladby jsou na tom vlastně obdobně. Velkou část z nich likviduje jejich nehotovost – ze slibně se rozvíjejícího nápadu vznikne jen kolovrátek několika akordů a nikam se nerozvíjejících zpěvních linek.
Pellek má velmi pěkný, melodický, vyzpívaný hlas (a k tomu jako bonus ještě čtyř-oktávový rozsah), který je ale bohužel utopen v nudě a šedi skladeb samotných. Krom toho vyznívají všechny v podstatě stejně (na tom má vinu i neměnící se rytmika). Semtam se zrychlí, semtam zpomalí, ale v ušním aparátu pořád ne a ne nějaký motiv zůstat. A takto to jde až do konce … tak jo, první poslech nic nemusí znamenat, zkusíme druhý, třetí, sedmý … a ono pořád nic moc … pořád jak při prvním, objevovacím. Zde opět narážíme na skálu. Přestože se album zpočátku jeví (aspoň místy) jako zajímavé, tak to tak bohužel až tak úplně není a věřte, že po několika posleších jej necháte ležet a vrátíte se k některé ze svých trvalek.
Zvuk, provedení, nápady jsou o mnoho výš než výše recenzovaný škvár, ale i to bohužel na kvalitní desku nestačí. Nejpovedenější je rozhodně „Fugue State“ a atypicky veselá a hravá, bachovsky zabarvená titulní instrumentálka "Bag Of Tricks". Zbylé se drží v hranicích lehkého podprůměru až průměru, a ani poměrně vysoké zastoupení hostů jako Amanda Sommerville na věci nic nemění. Proto:
5,5/10
DAMNATION ANGELS – Bringer Of Light (2012)
Poslední zmiňovaná (anglicko – norská) nahrávka je jak hudebně, tak i zvukově rozhodně nejvyspělejší ze všech tří, ale jak jste si již jistě všimli, tak to nestačí na vyšší než lehce nadprůměrné hodnocení. Písně jedna za druhou jedou pěkně hlavně ve šlapavých tempech, na mnoha místech protknuty silnou orchestrální podporou - mimochodem dobře vymyšlenou a konečně uvěřitelně znějící, podobně jako u NIGHTWISH (které tímto ale bohužel připomenou častěji, než by bylo zdrávo). Podladěné kytary krásně řežou a sjíždí riff za riffem, bicí zní silně a mocně, Pellekovy zpěvy jsou patřičně dramatické i patetické, přesně jak si žánr žádá, ale zapamatovatelných momentů zde pohříchu příliš nenajdeme, a to bohužel ani po opakovaných posleších.
Klenutí a citlivé vedení vokálních linek, tak jak by harmonie vyžadovala (naštěstí do opravdu kvalitního hudebního podkladu) většinou bohužel končí někde na půli cesty, někdy i dřív. A to je hlavním problémem tohoto alba. Nemůžu najít žádný další opravdový důvod k opětovnému poslechu alba, než je sepsání recenze. Jednotlivé písně tím ztrácí na jakékoli chytlavosti a nejsilnější se tak paradoxně stávají ve svých instrumentálních pasážích (kde si člověk může užívat thrashově zvučených kytar a mohutných orchestrací)
Ještě bych se zastavil u předposlední písně „No Leaf Clover“, která před 13 lety byla na slavném živáku METALLICY "S&M". Její vyznění se od těchto dob téměř nezměnilo a nutno podotknout, že Pellek není Hetfield, způsob jeho frázování mu z pusy moc nejde, a důvod zařazení této písně na debut mi uniká.
Tak, karty jsou rozdány, kdyby se povedlo na album propašovat více zpěvných pasáží (nikoli nutně jen refrénů), mohlo být hodnocení vyšší. Nahrávka je tak krom lepšího zvuku v podstatě obdobná jako Pellekova první sólovka.
6,5/10
|
