Tuto kapelu z Holešovska většina lidí zaregistrovala hlavně díky soutěži „Československo má talent“, kam se ve vidině lepších zítřků přihlásili, zúčastnili, a dostali se až do finále (vítězi se ale nestali). Od té doby kalhotky fanynek nezůstávají suché a jejich fotky spolu se členy kapely dennodenně plní facebook.
Hned zpočátku nutno poznamenat, že se rozhodně nejedná o nějakou narychlo slepenou partu chlapečků, kteří mají kytary jen na okrasu (i když jejich image takové asociace může silně vzbuzovat), ale o partu talentovaných, cca 20-letých muzikantů, kteří táhnou za jeden provaz a snaží se v této hudebně retardované zemi něčeho dosáhnout. Jejich ambice je táhnou i za hranice, ale jak moc v těchto snahách budou úspěšní ukáže až čas. Výhradně anglicky zpívané texty jsou rozhodně bod k dobru.
A co že to teda vlastně hrají za muziku, že dokázali získat uznání jak pubertálních slečen, tak i metalistů (zde věc poměrně nevídaná)? Oficiální kolonka zní „new heavy metal" - hudba nikoli nepodobná našim východním sousedům THE PARANOID, nebo významným Američanům AVENGED SEVENFOLD (ovšem určitá podobnost jejich hudby vychází z podobných hudebních kořenů obou kapel, a nikoli z důvodů slepého kopírování).
V praxi to znamená, že jejich hudba je založená na striktní, šlapavé rytmice, podladěných kytarových riffech s občasnými zdvojenými linkami a melodickým zpěvem s velmi bohatými a precizně vymyšlenými sbory (které kapelu katapultují minimálně o dva kvalitativní stupně výše, než jejich konkurenci). Poměrně originální prvek v podobě živých houslí je bohužel již minulostí, protože skákající houslista Luigi Machacek se rozhodl kapelu opustit (a ta žádnou náhradu hledat nehodlá), takže (když vynecháme nezbytnou redukci počtu členů) se dočkáme už jen houslových samplů. Párkrát bylo i využito pomoci studentů kroměřížské konzervatoře, díky kterým skladby jako „For You“, nebo „Daylight“ mohou působit jako sladkobolný popík, ale ve skutečnosti díky symfonickému zjemnění (žádné klávesy, tady se hraje vše živě) tvoří příjemný kontrast vůči riffovaným skladbám, jež na albu (celkem pochopitelně) převažují.
Zpěvák Chris Down (jehož zpěv chvílemi na debutu působí ještě mírně nejistě a „chlapecky“ - což je ale vzhledem k jeho věku a stáří některých kompozic pochopitelné) postupně - hlavně koncertně - roste, zkouší nové hlasové polohy (např. screamy, kterých na albu několik též zaslechneme) a nedivil bych se, kdyby se stal pěveckou ikonou mladých lidí. Rovněž oba kytaristé své nástroje ovládají víc než slušně a nečiní problém jim střihnout technicky obtížné sólo, a ještě se přitom zazubit na fanynky stojící pod pódiem.
Skladby na albu zpočátku působí dost stereotypně. Nosné riffy se často opírají o prázdné „éčko“ (resp. v tomto případě „céčko“) a člověk má problém se v nich orientovat. Na to navazuje problém vlastně z minulého vycházející – hoblující kytary někdy nedávají zpěvu dostatečnou harmonickou podporu, takže vzniká pocit „melodické prázdnoty“ (toto ale na některých místech zachraňují housle nebo sbory).
Mezi nejzdařilejší skladby bych zařadil úvodní trojlístek „Freaking Cruise“ (jejíž střed zdobí půvabně atmosférická vyhrávka na housle), „Bad World“ (ze které místy vykoukne power metal – feel) a koncertní otevírák „Where Are We Goin´“. Dobře vymyšlená je i melodická riffařina „I´m Nothing“ (s velmi precizní rytmikou lehce evokující např. FEAR FACTORY) a „Wake Up“, která krom toho, že sloužila jakou odrazový můstek v soutěži, disponuje i velmi melodickými, sborovými refrény a skočnou houslovou vyhrávkou uprostřed (která jako by vypadla z dílny KORPIKLAANI). Její jednovaječná sestra v podobě „Daylight“ zase ukazuje aranžérské mistrovství bubeníka, klávesisty a (budoucího) autora filmové hudby Hanze Sedlare. Konec alba zdobí veselá diskoskladba „Fuck You“, která pohříchu oplývá nejchytlavějším refrénem na albu a kapelu představuje jako výborně sezpívaný sbor, a soutěžní verze hitu „Bad Romance“, která takto upravená je konečně poslouchatelná a zábavná. Za nejslabší položku bych označil unylou a ničím nezajímavou „Destiny“.
Kapela na svém debutu (který by si ale rozhodně zasloužil lepší a říznější zvuk kytar – na tomto bude nutné též v budoucnu zapracovat) dokazuje, že v budoucnu s ní můžeme počítat. Když se jim podaří vytrvat a odbourat hlavní negativa v podobě podobnosti kytarových riffů a místy nezáživných sólových zpěvů (sborů se to v žádném případě netýká – ty jsou výborné, a kdyby na některých místech nepůsobily tak opatrnickým dojmem, odvážil bych se užít pojmu excelentní), můžeme se napříště dočkat nahrávky světové kvality. Takže po propočítání všech kladů a záporů nám to vychází na krásných:
|
