První víkend letních prázdnin, nádherné prostředí Josefovské pevnosti, skvostné počasí a zvučná jména na seznamu vystupujících kapel. I přes jistou šuškandu, která tvrdila, že s festivalem Rock Rebellion není všechno úplně v pořádku (především šlo o kauzu kolem zrušení účasti kapely U.D.O.), vypadalo to ještě v pátek ráno dost nadějně. Většina hvězd a zároveň kapel, kterých jsem se nemohla dočkat (především Delain, Grave Digger, Primal Fear, Xandria, Slade nebo Blaze Bayley) měla sice přijít až v sobotu, ale i pátek vypadal lákavě, v první řadě kvůli Pretty Maids. No, tak se pojďme podívat, jak se z téhle příjemné vyhlídky stala pořádná noční můra a bez přehánění nejzpackanější festival, jaký jsem kdy zažila.

Byla jsem docela nervózní už z toho, že těsně před festivalem se pořadatelé ani neozývali na webu, ale nechtěla jsem být paranoidní. Když jsme v pátek před začátkem programu dorazily s kolegyní do areálu, začaly problémy. Nejdřív jenom takové drobné (z kategorie těch běžnějších – žádný vytištěný papír s akreditovanými osobami, ale to se naštěstí vyřešilo přes telefon, z těch vtipnějších přesvědčování sekuriťáka pod pódiem, že photopit je skutečně od toho, aby do něj pustil akreditované fotografy), ale postupně jsme se dozvídaly o horších věcech. Zaprvé – tristní návštěvnost. Jestli se v areálu sešlo pět stovek lidí, tak to bylo moc. Josefovská pevnost je opravdu velký prostor, o to smutněji tam těch pár skupinek lidí (převážně u pivních stanů) vypadalo. Naštěstí to mám domů kousek, takže nebyla nutnost spát v kempu – protože, jak se ukázalo, pořadatel nedokázal zajistit sprchy. Atmosféra byla nulová, program začal nabírat zpoždění už před začátkem a veškerou bizarnost umocňovala armáda pánů od security, kterých bylo snad víc, než návštěvníků.

První ohlášená kapela z programu odpadla, tak se začínalo v ryze punkovém duchu s kapelami Totální nasazení a Medvěd 009. Ačkoli tenhle žánr jde hodně mimo mě, minimálně první zmiňovaní mě pobavili svými texty. Pod pódiem se dokonce sešla první skupina odvážlivců, kteří se rozhodli vytvořit kapelám alespoň minimální atmosféru a za to jim myslím patří dík. Tady jsem narazila na první pozitivum festivalu – publikum opravdu dělalo, co mohlo. Druhým pozitivem bylo brusinkové pivo, které v jednom stánku točili – k pivu to sice přičichlo hodně letmo, ale v tom vedru to bylo opravdu osvěžující. Jako poslední bod jsem původně měla v plánu vyzdvihnout zvuk, ale to padlo při Pretty Maids. Ale to předbíhám.

Pokračovalo se v českém duchu a přesunuli jsme se do metalových vod s kapelou Motorband. Ty mám v povědomí jako tu bandu, kde kdysi zpíval Kamil Střihavka. Dnes už je ale všechno jinak, vokály v kapele obstarává Josef Šutara a musím říct, že obstojně. Kapelu jsem naživo potkala vůbec poprvé, ale příjemně se to poslouchalo. Následující Progres 2 mají sice v názvu můj oblíbený metalový subžánr, ale lhala bych, kdybych se snažila tvrdit, že jsem jejich pojetí hudby plně pochopila. Tohle je na mě už přeci jen moc letité – a navíc mi jejich vystoupení přišlo až příliš dlouhé. Jediné, u čeho jsem se chytla, byla skladba „Planeta Hieronyma Bosche“, kdy jsem s nostalgií zavzpomínala na jukeboxové hity mojí puberty, ke kterým právě ona zmíněná patřila.

Závěr českého podvečera patřil kapele Citron. Sice jsem si posledně v reportu z Výravy stěžovala, že když mě náhodou na festivalech nepronásledují Vitacit nebo Kreyson, jsou to právě Citron, ale to jsem jim trochu křivdila. Minimálně tentokrát mě totiž jejich vystoupení docela bavilo. Bohužel jejich zpěvák Standa Hranický podle vyjádření na oficiálních stránkách bojuje s těžkou nemocí, a tak ho musel zastoupit Fany Michalík, který za mikrofonem dělal, co mohl a jako bonus i dobře pracoval s publikem, které mu to nadšeně vracelo. Hned na úvod mě rozesmál hláškou, že dneska uděláme takový průřez Citrónem – no a ty plátky byly nakonec pěkně šťavnaté. Skoro to ani nevypadalo, že se v kapele udála nějaká změna a celkově to byl příjemný a pohodový zážitek, který připravil na nejlepší vystoupení prvního dne (a tím pádem i celého festivalu), které bezprostředně následovalo.

Němečtí Bonfire předvedli v Jaroměři totální smršť. Jejich vystoupení přímo sršelo energií a pozitivní náladou a publikum se toho chytilo. Zpěvák Claus Lessmann měl nejen vynikající vokální formu a očividně i výbornou náladu, ale také si udělal domácí úkol z češtiny a myslím, že všechny překvapil tím, jak moc dobře mu to šlo. Vedle klasických frází jako „jak se máte?“ nebo „děkuji“ uměl navíc i slova jako „muži“, „ženy“ nebo „pumpa“. Nepočetný dav pod pódiem moc dobře poznal, že tohle je vystoupení s radostí a od srdce a dal najevo svoje sympatie, takže došlo i na sborový zpěv. Vrchol koncertu pak přišel zcela nečekaně s bubenickým sólem. Jejich bubeník Harry Reichsmann je totiž totální šílenec. Nejen, že samotné sólo bylo zajímavé, variabilní a naprosto brutální (jen tak někdo neumí během hraní žonglovat se dvěma paličkami a třetí u toho mít v puse), navíc ale mělo naprosto brilantní závěr, kdy Harry svoje paličky zapálil, pokračoval v hraní a ještě jakoby mimochodem párkrát plivnul oheň, což byl naprosto ohromující zážitek. Pravděpodobně nejlepší bubenické sólo, jaké jsem kdy viděla.

Následující T.S.A. proti nim působili dost unylým dojmem. Jejich sedmdesátkový hard rock byl naprosto v pořádku, ale vadila mi zpívaná polština, navíc docela nevýrazným hlasem. Zpěvák navíc mezi skladbami jenom rychle drmolil polsky, což na publikum prostě nemohlo zabírat.

Na Pretty Maids jsem se hodně těšila. Z předchozích tří koncertů měli u mě skóre neutrální – ve Švédsku mě zklamali, na Zimním Masters mě naprosto uchvátili a vystoupení na Metalfestu nezanechalo žádný hlubší dojem. Tak jsem netrpělivě čekala, kam se misky vah přikloní. Bohužel mi ale nebylo dáno to posoudit. Ačkoli kapela dělala, co bylo v jejích silách a snažila se nezklamat svoje fanoušky (kteří se tu rozhodně sešli), všechno hrálo proti nim. Doposavad úžasný zvuk byl najednou naprosto nečitelný. Zvukaři pokonili nejen vokál, ale povedlo se jim také pustit intro špatné písničky. Ronnie Atkins se za mikrofonem trápil po všech stránkách – dokonce dostal stojan, kterému se kývala jedna noha. Kapela se snažila udržet nasazení, ale bylo vidět, že je z toho pěkně otrávená. Přesto pecky jako „Little Drops of Heaven“, „Yellow Rain“ nebo „Red, Hot and Heavy“ zahřály u srdce. Po poslední jmenované kapela odešla do zákulisí a měla v plánu se vrátit na přídavek, zbytečně aktivní moderátor jim to ale pokazil tím, že ohlásil následující Arakain. Nakonec jsme se ještě „Future World“ naštěstí dočkali, ale ostuda to byla pořádná. Opravdu strašná škoda zkaženého koncertu, kapela v tom byla nevinně.

Páteční večer pro mě uzavřeli Arakain, které taky vídám na každém rohu. I u nich byl zvuk ze začátku dost neposlouchatelný, ale jejich výlet do historie jsem si docela užila, třeba skladba „Kyborg“ mi po zpackaných Pretty Maids docela zvedla náladu. Odvoz domů jsme sice měly domluvený po odfocení začátku Dymytry, ale program se natolik posunul, že jsme odcházely v půlce Arakain.

Před druhým dnem vládly obavy, jestli se sobota vůbec uskuteční. Kapely nedostaly zaplaceno tolik, kolik měly, zvukaři požadovali zálohu, nebo to zabalí. Druhý den ráno jsem radši před odjezdem kontrolovala internet v naději, že kdyby program zrušili, uráčili by se o tom informovat. Nic jsem ale nenašla a tak nezbývalo než doufat. Jiskřička naděje nás čekala při příchodu do areálu. Celý dopolední program byl sice zrušený, ale Interitus už na pódiu zvučili. U toho ale bohužel zůstalo. Pak to zvukaři zabalili. Nebyla zaplacená elektrika. A očividně ani záchody, podle toho, že přijel náklaďák a začal je balit. Kapely přijížděly a zase mířily domů, protože nebyl k nalezení nikdo, kdo by je aspoň informoval, co se děje. Německá Xandria chvíli pobyla se svými fanoušky a pak zase zklamaně odjela. Návštěvníci posmutněle posedávali u pivního stanu a bylo jasné, že dnes už se žádné muziky nedočkáme. A posledním hřebíčkem do rakve bylo, když se začalo balit pódium.

A pak přijel Blaze Bayley, který se zachoval tak, že můj respekt k němu ještě mnohonásobně vzrostl. Řekl, že bude prostě vystupovat za každou cenu, nechal si koupit pivo, vylezl na lavičku v pivním stanu a jenom za doprovodu vytleskávaného rytmu vystřihl tři písně. Dvě z toho patřily do repertoáru Iron Maiden („The Clansman“ a nádherná „Como Estais Amigos“). Tímhle neskutečným kouskem zvedl náladu smutným návštěvníkům, kteří to po zásluze ocenili – sklidil snad nejbouřlivější potlesk ze všech vystupujících. A navíc myslím, že tím rozptýlil počínající hněv zklamaných lidí a zabránil minimálně nějakým škodám na majetku. Kdo si koupil jenom sobotní vstupenku, zaplatil sice tím pádem stopade za jednu skladbu, ale aspoň neodcházel úplně s prázdnou.

Pak už nezbývalo nic jiného, než si dát poslední pivo a zabalit to. Mohla bych na závěr přidat výlev o tom, jak pořadatel zařídil mezinárodní ostudu svou neschopností pořádně festival po všech stránkách zajistit, ale myslím, že je to zbytečné. Každý si dokáže udělat obrázek sám. Jenom doufám, že to neodradí kapely, které na tom byly bity, aby se u nás ještě někdy ukázaly.