Staroslovanský kněží z Náměšti nad Oslavou má za sebou svůj druhý obřad. Ty, kterým učaroval svojí „Žertvou“, možná budou nad jeho „Paměťmi“ muset strávit víc času, než se jim je podaří vstřebat (to ze mě mluví vlastní zkušenost), ale tahle snaha se vyplatí. I na svém druhém albu totiž Žrec nabízí zajímavou kolekci songů, nad kterými můžete bádat nad otázkou, kde vlastně končí hranice folku, kde začínají hranice metalu, kam až se dá zajít při spojování těchto pramenů hudby a kolik tváří mohou zásnuby folku a metalu nabídnout.
Poznatek první – Žrec jsou komplikovanější. Ono už samotný fakt, že na desce se nachází šest položek, přičemž deska samotná přesáhne třičtvrtě hodiny naznačuje, že Žrec si libují (tyto své choutky sice předvedli již v kole minulém a „Raráš Rakáša“, coby nejdelší položka předchozí desky u mě stanul na místě nejvyšším, nicméně v kole aktuálním zašli ještě o chvíli dál) v rozsáhlých a výpravných kompozicích. Vzhledem k tomu, že děj každé jednotlivé skladby je značně bohatý, zaručuji, že se (po nezbytném vstřebání desky) rozhodně nudit nebudete. Snad jen ta rozsáhlá instrumentální pasáž ve „Větru na polích“, chvílemi koketující snad až s přemýšlivostí progresivního metalu (ve „Smrti a mrazu“ zase Žrec neváhají zabrousit až kamsi k thrashmetalu), mi do konceptu desky zapadá docela obtížně.
Poznatek druhý – Žrec mohou i nadále sázet na excelentní vokální hrátky. Vyznavači hlasových orgií jistých kolegů z Faerských ostrovů se mnou sice nemusí úplně souhlasit, ale je to tím, že projev Žrec je podstatně syrovější, zemitější a pohanštější. Přesto za symbiózu kontrastních sólových hlasů (z nichž zejména ten čisťounký a jemný je ve své zdánlivé bezbrannosti velice přiztažlivý), dokonalost vrstveného proplétání i působivost důstojných sborů si Žrec zaslouží absolutorium.
Poznatek třetí – lidovky jsou úžasná zbraň! Flétna, fujara a především dominující housle novice v sestavě Marvina jsou maximálně osvěžující, zemitost písní (ještě zvýrazněná kovovými elementy) i lyričnost textů, částečně inspirovaných dílem básníka Miloslava Bureše má velice podmanivé kouzlo.
Poznatek čtvrtý – Žrec nehrají na prvoplánovité hity, přesto vám slogany typu „vrať se bído“ či „zimo, zimo“ jen tak snadno z hlavy nevymizí. Byť je nahrávka dokonale soudržná, v žádné písni vás Žrec nezačnou uspávat tím, že by se příliš intenzivně zaměřili na určitý motiv, průběžně střídají tempa, nálady, nasazení i hlasivky a tak prakticky v každém songu najdete jednak chytlavé motivy – osobně u mě vítězí jednak zdivočelá, zvrhle drsná pohanština v „1066“, poeticky jemné vyprávění „Vítr v polích“ a důstojně epická nenápadnost v titulních „Pamětech“ – i pasáže obtížně vstřebatelné, občas až kakofonické.
Atmosféra, atmosféra, atmosféra. To je to, na co lze u pohanských Žrec stoprocentně vsadit. V porovnání s debutovou desku trvalo déle (především právě pro tu vytrvalou proměnlivost, kdy v momentě, kdy už vás vtáhne některý z motivů, jej Žrec zpravidla nemilosrdně opouštějí), než kouzlo obřadu vystoupilo na povrch, ve finále je však ještě o něco intenzivnější, než minule.
|
