„Bylo nebylo, za šestero horami, dvěma dálnicemi a asi pěti milióny údery na dvojšlapku se letos konal jeden fesťáček. Tento fesťáček od daroniček dostal vínkem opojení pivem, specifický odér v mnoha jeho zákoutích a půvabný název evokující populární nemoc středověkou. No a na tomto fesťáčku se řízením osudu Hermes vyskytl, v dobu správnou a místě vhodném, diskutujíce u stanu chlebního s princeznou Evičkou. Najednou ucho jeho tóny libé (linoušivše se z pódia menšího než malého) zaznamenalo, a on pojal podezření, že by se cosi hudebně zajímavého díti mohlo. A tak uchopil ručku Eviččinu drobnou, a krokem mladistvým, za zvuků housliček a flétniček, vyrazil vstříce hudbě nebesky libé...“
O této moskevské kapele jsem v žádném letošním reportu nečetl ani písmeno, tak rozhodnutí na ně upozornit netrvalo dlouho. Milovníkům rychlosti a melodie by obzvlášť druhé album uniknout nemělo.
Kapele šéfuje Andrej „Archont“ Fedorenko, který se krom psaní materiálu stará i o zpěv a klávesy. Tato křesťanská kapela oficiálně funguje od roku 1993, první zářez (když vynecháme dema) má v roce 1997, další hned o rok později a třetí až v roce 2004. Loni vydali singl „Lullaby“, kterým se ale tento článek kvůli jeho mrzké kvalitě zabývat nebude.
ARCHONTES – Saga Of Eternity (1997)
Hned první album má i přes svoji letitost poměrně hodně co nabídnout, hlavně zapřisáhlým melodikům. Materiál zde je líbivý, místy s folkovými prvky. Uslyšíme veselou folkovou tancovačku ("Crown Of Spring"), klasickou speedovku ("Children´s Crusade"), půvabnou baladu pro voňavější část lidstva ("In The Dark"), nebo lehounkým progresem načichlou instrumentálku ("Quest For Glory And Might"). Finále desky zdobí atypicky zaranžovaná balada, v jejíž první části slyšíme nicneříkající zpěv, v druhé se k němu připojí smyčcové plochy, díky kterým se ve skladbě konečně začneme orientovat … a ona je vlastně celkem pěkná, byť s hodně neveselým textem. Zbývající skladby jsou příjemnou směskou výše zmíněných prvků. Občas zrychlí dvojšlapka, občas zaslechneme flétničky, občas kytary pořádně chlapsky zadrhnou. Nejméně povedené skladby jsou nevýrazná „Under The Bloody Sun“ a titulní, předlouhá, a na nápady skoupá „Saga Of Eternity“.
Většina písní se délkou pohybuje okolo tří minut, takže (krom výše zmíněné) nestihnou nudit. Zvuk je samozřejmě poplatný době vzniku a penězům, které do něj byly nasypány. To ale neznamená, že je špatný. Oproti nedávno recenzovaným EPICLORE je čitelnější, vyváženější a hlavně s adekvátním hlasitostním levelem. Výliskům renomovaných studií z posledních let ale samozřejmě konkurovat nemůže (ani zbylé dvě desky).
Závěrem: první album je ze všech tří nejrozmanitější, a je na něm nejvíc folkových prvků.
7/10
ARCHONTES – The World Where Shadows Come To Life (1998)
Druhá deska přišla pouhý rok po první a je to na ní hodně znát – hudba je v podstatě obdobná jako na rok starém debutu, se všemi klady i zápory, jen zvuk dostal lehký update (rozuměj víc peněz) – je ostřejší, hutnější a průraznější. Mnohem větší rychlostní upgrade ale dostaly bicí, protože krom dvou skladeb na albu všechny nemilosrdně sypou ve třetí kosmické. Dvě pověstné výjimky jsou repetitivní a otravná „Whisper Of Time“ (kterou tímto pasuji na nejzbytečnější článek alba) a vlastenecká balada s přitroublým názvem „Mother Russia“. Její název je sice hudební naplní vykoupen, ale „In The Dark“ s minulého alba nesahá ani po nožičky Andrejovy modlitebny. Trochu zbytečná se mi rovněž jeví předělávka slavné skladby Freddieho Mercuryho „Living On My Own“, o jehož pěveckých kvalitách si Archont může jen nechat zdát.
Zbylé skladby do jedné jsou speedové hity se spoustou neoklasicistních vyhrávek, sól a hlavně výtečně napsaných melodických linek. Vybrat z nich ty nejlepší je věc obtížná, všechny oplývají maximálně výsostnou chytlavostí a zpěvností. Tak jen namátkou: Otevírák s úchylně dlouhým názvem „The World Where Shadows Come To Life“ v duchu „Stratoweenů“ s bohatým sborem v refrénu, nebo sedmiminutová „The Rules Of Real Life“ s velmi šťavnatým středem a zajímavými kozáckými zpěvy vás zajisté nejednou potěší.
Závěrem: druhé album je nespeedovější a nejmelodičtější.
8/10
ARCHONTES – Book One: The Child Of Two Worlds (2004)
Šest let prostojů se na kompozičním talentu kapely hodně podepsalo, bohužel negativně. Zvuk je sice o chlup lepší a čistší (hlavně kopáky pěkně mlaskají), ale tím výčet kladů končí. Hodně se zpomalilo (to by až tak nevadilo), ale v písních se toho děje příliš málo zajímavého, chybí něco, co by nutilo k opakovanému poslechu. Jedna nezábavná a zbytečně protahovaná pasáž střídá druhou, hudba se valí strašně líně, jako by se muzikantům nic nechtělo, a vaše nehty najednou mají víc kousanců, než by bylo záhodno, aby měly.
Intro a první dvě skladby jsou synonymem nudy, teprve ve čtvrté „All This Time“ se něco malinko děje, ale i tak je toho, oproti gejzírům nápadů z minula, zoufale málo. „My Noteless Blues“ je prapodivná, bluesem načichlá skladba, jejíž střed je ale díky queenovským sborům poslouchatelný celkem pěkně. „The Escapist Hymn“ je nejdelší skladbou kapely (skoro deset minut). I přesto, že v ní najdeme jak speedové, tak baladické pasáže, se melodická náplň nepříliš povedla, a tvoří ji převážně nezáživná vata. Stejně jako u těch ostatních písní, jež zde jmenovány nebyly. Jako nejpovedenější skladba mi pořád vychází již zmiňovaná „All This Time“, která by na minulém albu vypadala jako nejchudší příbuzný, zde je to bohužel zcela obráceně.
Závěrem: třetí album je nejklidnější a nejnudnější (možná bych i napsal nejprogresivnější, ale jeví se mi to jako velká devalvace tohoto pojmu).
4,5/10
Pokud jste si všimli, že nikde ve článku nepadlo slovo o zpěvu, všimli jste si správně. Vezmu to rychle. Je natolik „specifický“, že zasluhuje vlastní odstavec. Andrej je velmi často neskutečně patetický, ukníkaný, místy jeho zpěv připomíná štěkot psa a místy zase mekot vyděšené kozy. Výšky jsou zkrátka velmi obtížně poslouchatelné. Že ale zpívat umí si můžete ověřit v nízkých a středních polohách, kde je jeho hlas příjemně hebký. Velká škoda, že jich používá velice sporadicky.
Při poslechu máte dvě možnosti – buď si na jeho projev zvyknete (a přestane vám vadit), nebo ho prostě budete tolerovat. V tomto případě berte výše uvedená hodnocení směrodatně. Pokud se vám to nepodaří (což asi bude u většiny lidí), uberte tak 2 body z hodnocení každého alba.
Pro zapřisáhlé melodiky, kteří dokážou překousnout zpěv, brát. Ostatním bych poslech této kapely kvůli možným zdravotním komplikacím příliš nedoporučoval.
|
