Seventh Wonder, progressivní zázrak ze Švédska, si našlápli debutem s opravdu nevídaným přehledem. A nezastavilo je ani to, že hned po nahrání alba pozbyli vokalistu. Své místo opustil Andi Kravljaca a kapela namísto něj za mikrofon přijala Tommyho Karevika (civilním povolním hasiče). Ten se aklimatizoval rekordně rychle, tudíž nic nebránilo vydání druhého alba hned další rok. „Waiting in the Wings“ je bezpochyby nejsyrovější deska, jakou kdy nahráli. Hudba potemněla, zvuk zhutněl. U debutu jsem si stěžovala na plytkou produkci a to je tady vynahrazeno několikanásobně, protože tentokrát se všeho ujal mistr řemesla Tommy Hansen a zvukově vytáhl z kapely to nejlepší.
Na své druhé desce se s tím Seventh Wonder jednoduše nepářou. Ačkoli už debut byl veskrze vyzrálým dílem, tady cítíme výrazný pokrok a posun tím správným směrem, aniž by došlo ke ztrátě tváře, která byla první deskou pevně vybudována. Přesto musíme vnímat ten posun od podobnosti například se Sieges Even k tvrdším žánrovým kolegům jako Symphony X. To ovšem uvádím čistě kvůli přiblížení stylu, nikoli co se týče postupů. Ty měli totiž Seventh Wonder vždy naprosto originální. Přitvrzení a zhutnění riffů přineslo nahrávce neskutečnou atmosféru a z desky sálá dravost. Když ji pustíte, čeká vás bezmála hodinová smršť, ve které se nečekaně střídají tvrdé kytarové pasáže, nádherné melodie, progressivní vychytávky a chytlavé refrény. Mnohem více začal do stylu kapely pronikat power metal, což můžeme jasně slyšet v přímočařejších skladbách „Banish the Wicked“ nebo „Taint the Sky“. V mnoha písních narazíme na totálně psychedelické klávesy, které jsou nejvýraznějším nositelem právě oněch progressivních prvků i v těch „hitovějších“ pasážích.
Kapela se znova vytasila s neskutečným množstvím překvapivých a originálních momentů. Stačí si poslechnout klávesy na začátku už zmíněné „Taint the Sky“ a uvědomit si, jak málo kapel si něco podobného může dovolit. Instrumentálně je deska naprosto úchvatná. Potěší variabilní a úderné bicí a především nezvykle vytažená basa, která často vévodí zvuku a vzhledem k umění Andrease Blomqvista je to čistá radost poslouchat. A ještě potřetí zmíním skladbu „Taint the Sky“, protože zde můžeme slyšet luxusní basové sólo, které rozhodně stojí za povšimnutí, popřípadě nepřeslechnutelný hřmící zvuk basových strun ve „Walking Tall“. Nejsilnější zbraní kapely jsou ovšem melodie, které jsou 
neuvěřitelně komplexní. Ty kytarové jdou často proti basové lince a ta vokální si nad tím vším dělá absolutně, co se jí zachce. To dělá celek těžce sledovatelným, nepředvídatelným a o to úchvatnějším a překvapivějším s každým dalším poslechem. Když bych měla vypíchnout z desky ty největší poklady, bude to určitě na prvním místě skladba „Not an Angel“ – skrz naskrz originální kousek s jedinečnou vokální linkou v refrénu a úchvatným představením kytarového mistrovství Johana Liefvendahla. K těm nejchytlavějším kouskům patří hned následující „Devil's Inc.“ A velkou přehlídkou všech kladů je pak rozsáhlá titulka „Waiting in the Wings“.
Úplně na závěr jsem si nechala to, co mám na Seveth Wonder úplně nejradši. A to je vokál Tommyho Karevika. Protože on byl jedním z hlavních důvodů, proč kapela udělala tak velký krok dopředu. Tommyho hlasem se nejde nasytit, jeho procítěný nádherný vokál nejvíc vynikne ve středních polohách, ale on se na rozdíl od svého předchůdce navíc nebojí pořádně zatlačit na pilu. Má velký rozsah a dokáže s ním pracovat tak variabilně, že i na malém prostoru využije nepřeberné množství poloh a technik. Výšky v jeho podání zní přirozeně a časté využití zdvojených až ztrojených vokálů přidává hudbě na velkoleposti. Ale především z jeho projevu čiší emoce. Podmanivý, vzrušující, to jsou slova, která mě k jeho pěveckému výkonu nejčastěji napadají. A když procítěně zpívá „I´m sorry I turned my back on you… forgive me tonight“ a přidá k tomu pár vzdechů, pravděpodobně byste mu odpustili, i kdyby vám zrovna vyvraždil celou rodinu a ještě byste měli chuť ho obejmout. Jen málo kapel má štěstí, že získá tak jedinečný talent a Seventh Wonder navíc moc dobře vědí, jak ho naplno využít.
„Waiting in the Wings“ sbírala, stejně jako její předchůdkyně, velmi lichotivé recenze po celém světě. Bohužel se zdá, že Seventh Wonder jsou jednou z těch kapel, které dostávají víc ocenění od „odborné“ veřejnosti, než od širšího okruhu fanoušků. V tom si můžou podat ruce třeba s Manticorou. I když pro ně bylo opravdu těžké dostat se do posluchačského povědomí, po téhle desce přišlo alespoň evropské turné a předskakování jménům jako Queensryche, Testament nebo Redemption. Tahle deska je vynikající po všch stránkách, ale bod si ještě schovávám na příště. Protože půda už byla pomalu připravená na velkolepé dílo, které mělo následovat a definitivně vyrazit dech všem nepřesvědčeným.
|
