Po svém druhém počinu si tentokrát kapela nechala na práci na albu dva roky, během kterých postupně vznikalo, jak se mělo po vydání ukázat, velkolepé a jedinečné koncepční dílo. Člověk si po „Waiting in the Wings“ myslel, že se Seventh Wonder budou muset sakra vytáhnout, aby to další deskou překonali. Kdo by čekal, že to s „Mercy Falls“ vezmou v tak velkolepém stylu. Když něco funguje, není potřeba to měnit. Proto sestava zůstala stejná a produkce se znovu ujal Tommy Hansen, který posledně pro kapelu odvedl tak dobrou práci. Seventh Wonder prostě vzali všechno nejlepší z poslední desky a dopilovala to k dokonalosti. A jestli byl poslední počin zahalen do temné nálady, tady se stačí podívat na obal a je jasné, že žádná veselohra nás čekat nebude. Naopak nás čeká 75 minut rozdělených do 15 skladeb, které vám pěkně zahrají na emoce.
Čtyři roky po vydání „The Human Equation“ od Ayreon přichází Seventh Wonder s konceptem, který je v mnoha ohledech dost podobný. I tady je v centru příběhu muž, který leží v nemocnici v kómatu. V obou případech je to následkem autonehody. A v obou příbězích figuruje manželka, sedící u lůžka. Vlastně i příčina všeho je dost podobná, ale v rámci neprozrazení příběhu (který odkryje až závěr alba), se o tom nebudu dále rozepisovat. Tady ale podobnost končí. U Seventh Wonder jsou dalšími postavami vedle manželky lékař, syn a otec muže v kómatu. Žádný vnitřní boj pacienta, jen pomalé umírání a snění o místě zvaném „Mercy Falls“. A žádný šťastný konec. Role postav nejsou řešeny hostujícími zpěváky, ale mluvenými sekvencemi. Většinou je to konverzace mezi manželkou a doktorem. Tyto vložené narativy nijak neruší zážitek z hudby – obzvlášť sestra Tommyho Karevika v roli manželky odvádí skutečně skvělou práci.
Celé album začíná instrumentálkou „A New Beginning“, ve které slyšíme autonehodu a sanitky a jsme uvedeni do děje. Druhá instrumentálka v pořadí „There and Back“ nás pak naladí na tu správnou atmosféru. Komplexní, překvapivé, nápadité a v rovině koncepčního příběhu i napínavé. Takové je 
celé album. A hlavně přímo prošpikované emocemi. A má tu výhodu, že má nejen úchvatné a dojemné texty, ale ty jsou navíc ještě předneseny jedním z nejprocítěnějších hlasů, co jsem kdy slyšela. Tommy je jenom nezpívá – on je cítí. A je to sakra znát. Tohle je jedno z mála alb, které mi dokáže udržet husí kůži po celou dobu své stopáže. Atmosférické klávesy jsou tentokrát ve všech skladbách laděny podobně, což jen umocňuje celkovou sepjatost alba. Nedá mi to a opět musím zmínit skvělou basu, která je ve většině kapel tak trestuhodně nevyužita. Andreas Blomqvist ukazuje, jak úchvatný nástroj to může být, když se to takhle umí a když je k dispozici prostor, kde to lze ukázat.
Když budeme hledat ty nejsilnější skladby, najdeme dva typy. Tím prvním jsou ty na první pohled pozitivněji laděné, které bez výjimky disponují neskutečným refrénem, který se vynoří, aby ozdobil už tak úchvatné hudební dílo, a většinou nese tak nečekanou melodickou linku, že vám to na první poslech vyrazí dech. Do této skupiny dozajista patří první plnohodnotná skladba „Welcome to Mercy Falls“. To je prakticky nejlepší příklad výše řečeného – refrén je neskutečně nakopávající a jeho melodická linka vám skoro vžene slzy do očí, když ho nečekáte. A když už si myslíte, že jste si zvykli, Tommy v poslední refrénu změní frázování a jste zase v háji. Dost podobně působí následující „Unbreakable“, která zní díky refrénu téměř pozitivně – dokud se nepodíváte na text. Dalším dokonalým refrénem se honosí „Hide and Seek“ a velkým překvapením je také „Paradise“. Má totiž bridge téměř ve speedovém rytmu, ale když se skladba zlomí do refrénu, zaútočí na naše city v kontrastu s dosavadním průběhem kouzelná houpavá melodie. Druhou skupinou silných skladeb jsou pak tři dojáky. „Tears for a Father“, „Tears for a Son“ a „One Last Goodbye“. Především první zmiňovaná, kde Tommy nádherně vystihnul dojemně naivní projev malého chlapce, trhá srdce. Zde nejlépe vyniknout mistrovské texty a jedno oko nezůstane suché. Předposlední „Back in Time“ nám pak nabídne jakýsi „reprise“ v podobě zlomků předchozích skladeb a také rozuzlení celého příběhu.
„Mercy Falls“ je mistrovské dílo, líp se to vyjádřit nedá. Pokud vám aspoň trochu něco říká prog metal, je tohle prakticky povinnost ve vaší sbírce. Myslím, že lepší už to snad ani být nemohlo. Takže na závěr asi nezbývá nic jiného, než citovat skladbu „Break the Silence“: „Let the music play! Let it go all the way!“
|
