Symbolický název zvolili Elvenking pro své nové album. Svou sedmou deskou v pořadí na trase od folku k power metalu a zpět jednak uzavírají kruh dokonalé symbiózy těchto dvou stylů, jednak završují jistou éru ve svém životě. Éru hledání vlastní hudební dokonalosti. Italským Elfům se na albu „Era“ podařilo dát dohromady nejsilnější materiál v jejich kariéře (a vzhledem k tomu, že jejich poslední tři desky v mém žebříčku neslezly pod hodnocení 9, již asi tušíte, jaký bude finální rezultát). Určitě nepřekvapí, že u některých (zejména těch silnějších) momentů bude snadné najít přímou spojitost na konkrétní songy z jejich minulosti, kouzlo této desky nespočívá v kdovíjaké objevnosti, ale ve schopnosti propojit vlastní úspěšné elementy do kompaktního celku, ze kterého sála radost, romantika, energie, nadhled i záplava maximálně přitažlivých nápadů.
Elvenking mají v posledních čtyřech letech pravidelnou roční periodu obměňování jednoho z členů sestavy. Ústřední dvojice Aydan a Damnagoras kolem sebe postupně nashromáždila velice schopnou partu – s kolegou kytaristou Rafahelem to Aydanovi skvěle svědčí v ostrých naháněčkách i poetických vyhrávkách, houslista Lethien je se svým nástrojem neodmyslitelnou a v mnoha případech i dráždivě rozhodující položkou, u bicmena Symohna jsem už vloni při živém hraní obdivoval jeho úsporný a přitom maximálně barevný a účelný projev a nováček v kapele, čtyřstrunář Jakob si se Symhonem zjevně velice dobře rozumí. Proč takhle podrobný výčet muzikantů? To proto, aby byly dostatečně oceněny zásluhy členů kapely, když největší pecky na desce jsou (převážně) ty, ve kterých účinkují přizvaní hosté.
Těm dominuje se svým jedákem Jon Oliva (je až fascinující, jak si spolu lebedí Damnův a Jonův hlas), se svým hladivě smyslným sameťáčkem Giordana Gisamano a se svými píšťalkami Maurizio Cardullo (tímto se omlouvám Turillirhapsoďákovi Alessandro Contimu, Eden´scursákovi Marco Sandronovi i kytaristovi Zimního slunce Teemu Mantysaarimu, jejichž přínos mi tak zlomový nepřijde). Budete-li hledat vskutku nezapomenutelné chvíle, věřím, že se v seznamu objeví „I Am The Monster“, ve slokách dramaticky vystavěná a jedovatě plíživá, v refrénu chytlavě strhující hitovka (při které možná zavzpomínáte na „The Divided Heart“) s brilantními pěveckými výkony, řezavým riffem i poetickými píšťalkami. Chybět nebude určitě ani pro Elvenking nepříliš typická (pokud není Jon Oliva přímo autorem, chtěli mu Elvenking zřejmě napsat něco na tělo) „Forget-Me-Not“, maximálně teatrální song s plejádou vokalistů, nabitý emocemi, bobtnající atmosférou, živočišnými housličkami, a prvky, které jako by vypadly z všemožných Jonových působišť - citlivé klávesy, řezavá kytara, finální vokální proplétání, atmosférický a capella chorál, rytmické zvraty.
Nejvyšší uznání si vyslouží i nejchytlavější záležitost „Through Wolf´s Eyes“ s melodickou explozí v refrénu i romanticky nadýchaná folkovina „A Song For People“. Ke zbytku desky lze říct tolik – zbývajících osm položek je velice zábavných, ať už vsází na důraz (dominuje řízná „Walking Dead“), vypjaté pasáže (vypíchl bych „Poor Little Baroness“), lehoučce citlivé balady („The Time Of Your Life“), komplikovanější instrumentální vyhrávky (docela překvapení v „Chronicle Of Frozen Era“), či všudypřítomné folkové náznaky, vsuvky či přímé lidové útoky.
Elvenking jsou prostě v maximální tvůrčí i prezentační formě a já se pekelně těším na 14.září (oficiální datum vydání), kdy s bookletem v ruce budu moci dodat skladbám třetí (textový) rozměr. Nemám důvod váhat – má první letošní desítka patří italským Elvenking a jejich albu „Era“!
|
