V prosinci to budou dva roky, co švédská progressivní špička Seventh Wonder vypustila do světa své zatím poslední album. Předchozí počin „Mercy Falls“ velmi vážně aspiroval na dokonalost a kapele se s ním podařilo všem vyrazit dech. O to pak měli těžší práci při překonávání vlastní laťky. Když se to ale umí, tak se to prostě umí a ty největší zázraky v podání takových muzikantů pak vypadají jako naprostá samozřejmost. A tak na mě přesně působí právě zatím poslední počin „The Great Escape“. Zatímco „Mercy Falls“ fungovalo dokonale jako celek (jak by to ostatně u koncepční desky mělo být) a celkově přinášelo tíživou atmosféru, tady máme naopak sedm svébytných, silných a nenahraditelných skladeb, které vypráví každá vlastní příběh. A v případě té poslední, která má třicet minut, je to rovnou rozsáhlý román. A jako celek album působí lehce a svěže.
Základem všeho je opět dokonalá produkce, která nechává každý nástroj vyniknout tak, jak si zaslouží. Seventh Wonder totiž nejsou kapelou jednoho člověka a doprovodných muzikantů. Jakkoli je Tommy Karevik za mikrofonem fenomenální, je to právě ona syntéza pěti geniálních hudebníků, která tvoří dokonalý celek. O to víc zamrzí, že z kapely po nahrání této desky odešel bubeník Johnny Sandin. Je to po opravdu dlouhé době první změna v sestavě, tak nezbývá než doufat, že to budoucí produkci nijak negativně nepoznamená.
Myslím, že neexistuje fanoušek melodického progu, který by z téhle desky neskákal nadšením. Když se zaměříme na první půlku alba (tedy prvních šest skladeb), každý kousek přináší originální melodie, které jsou narvané emocemi snad ještě víc, než tomu bylo na předchozích počinech. Navíc se můžete spolehnout, že naprosto pokaždé na vás čeká silný refrén. Kapela přesně ví, jak namíchat chytlavé pasáže a vyhrávky ve vyrovnaném poměru, aby nesklouzávali do zbytečných složitostí, které by byly na úkor kompozice skladeb (což se občas některým progressivním kapelám stává). Tradičně tu máme nádherné texty, které jenom podtrhují dojáky, jakými jsou prakticky všechny skladby na albu. Intenzivní „Wiseman“ se srdcervoucí pomalou klavírní pasáží, „Alley Cat“ plná zoufalého smíření, „The Angelmaker“, tvrdě útočící na city skrze téma potratů, na první pohled veselejší „King of 
Whitewater“ a „Move on Through“, které v kombinaci s textem dojímají ještě o to víc (obzvlášť, když se přidá klavír nebo housle) a jako vrchol pomalá „Long Way Home“, kde Tommy zas jednou ukazuje, kdo je tady pánem svého hlasu. Každá z nich přináší explozivní refrén a je to právě vokální linka, co vás při poslechu vynese až do melodického nebe. Další tajnou zbraní je gradování, které je například na konci „Move on Through“ (ve spojení s jedním z nejlepších refrénů, co jsem kdy slyšela) téměř až za hranicí snesitelné intenzity. Navíc, kapela se zásadně neopakuje. Žádný refrén není úplně stejný, jako byl ten předchozí – a to dokonce i v závěrečné třicetiminutové skladbě.
Titulka „The Great Escape“ zabírá celou druhou půlku alba a vedle Tommyho se tu za mikrofonem představuje ještě jeho sestra Jenny Karevik. Příběh skladby je inspirovaný básní „Aniara“ švédského nositele Nobelovy ceny Harryho Martisona. Vypráví o zničení země a útěku přeživších, kteří věří v nalezení nového domova… a čekají je pouze desetiletí bezcílného putování. Monstrózní skladba je rozložena do třinácti částí a člověk by pravděpodobně mohl strávit jejím posloucháním roky, než by objevil každý její fascinující detail. Všechno korunuje výrazovost Tommyho hlasu, který dokáže dokonale vyjádřit zoufalství, vztek, radost i smutek. První pomalá část je monologem zničené Země, do atmosféry jsme vtaženi akustickou kytarou. Když se pak všechno rozjede, vyžaduje to maximálně pozorný poslech. Takže se vám může stát, že půl hodiny nebudete dělat nic jiného, než sedět a fascinovaně poslouchat. Ale věřte, že to stojí za to.
Tohle album je těžké na recepci a zároveň silně návykové. Když objevíte jeho krásy, jen těžko ho budete dostávat z přehrávače. Tommy Karevik je jedním z nejlepších vokalistů v metalu. Seventh Wonder jsou jednou z nejlepších progressivních kapel současnosti. A rozhodně také bohužel patří k těm nejvíce nedoceněným. V současnosti kapela, k mojí velké radosti, pracuje na nové desce. A ačkoli Tommymu maximálně přeju jeho úspěch s Kamelot, upřímně doufám, že jeho domácí kapelu to nijak negativně neovlivní. Tohle je totiž čistá genialita.
|
