Sobota pro mě trochu nedobrovolně začala už hodně brzy a tak jsem zahlédla i kapely, které hrály dříve, než v nějaké čtyři odpoledne, kdy jsme obvykle předchozí dny přijížděli. Poslední den festivalu zahrozil trochu nepříjemným počasím, ale nakonec naštěstí pršelo jenom chvíli a jedinou nepříjemností byla ukrutná zima, která přišla se soumrakem. Tady bych si rovnou ráda postěžovala na jedno z negativ festivalu. Na areál vyhrazený k pití jsem si stačila za ty roky zvyknout, ale když mi během Hypocrisy začala být opravdu nesnesitelná zima (a sezení na trávě tomu nepomáhalo) a chtěla jsem se nějak zahřát, napadly mě dvě možnosti. Před stánkem s kávou byla asi dvoukilometrová fronta, tak jsem se vydala kolem bystrého zraku pánů od security, kteří odhadovali můj věk, abych si dala nějakého panáka a světe div se – to oni tam nevedou. Jenom pivo. A ke všemu hnusný.

Ale pojďme to vzít od začátku. Celý den otevírali grindově ladění mladíci Letters from the Colony z našeho „domovského“ Borlänge. Ačkoli žánrově to naprosto není nic pro mě, hned při první skladbě mě zaujal šílený zpěvák Max Sundqvist, který svůj vehementní hlasový projev doprovázel výraznou mimikou a pobíhal sem a tam jak střelený. Ani zbytek kapely bych rozhodně nenazvala jako statický, takže jako celek to bylo nesmírně zábavné. Dokonce i s trochu delšími pauzami mezi skladbami, ve kterých se Max pokoušel chytit ztracený dech a neumřít.

Těžko říct, kde pořadatelé vyhrabali následující Orphan Gypsy. Kapela je přímo z Falunu a hraje power metal. V roce 2003 vydala jednu desku a vypadá to, že od té doby se kolem ní nic neděje. A vzhledem k výkonu bych ani neřekla, že nějak často koncertují. Polovina členů kapely vypadala k smrti vyděšená, že stojí na pódiu, polovina zas, že se jí to vůbec netýká. Jediný, kdo trochu vypadal, že ví, co se sebou, byl basák. Když klávesák vyběhl zpoza kláves, aby do nepočetného publika rozházel jejich cédéčka, klepaly se mu ruce tak, že je málem upustil. Zpěvák vypadal nepřirozeně už jenom tím, jak divně držel mikrofon a nevýrazným bezbarvým hlasem to taky nijak nezachránil. Pánové se svojí půlhodinkou spíš protrápili a já je trochu litovala.

Naštěstí pak už přišla na řadu opravdu kvalitní hudba, za kterou stojí za to cestovat. Francouzské Nightmare jsem zatím viděla živě jenom jednou, a z Metalfestu jsem si moc dobře pamatovala, jak to umí na pódiu rozjet. Navíc jejich poslední deska je plná skvělých skladeb, takže co se mě týká, šlo v podstatě jen o to, jestli se do 45 vyhrazených minut vejde co nejvíc z mých oblíbených kousků. Bohužel se kapele podařilo do jejich času napasovat jenom šest skladeb a navíc začala předělávkou Rainbow „Kill the King“ (perfektně zvládnutou, nutno dodat). Tři další skladby pocházely z novinky („Sunrise in Hell“, „Children of the Nation“ a „Crimson Empire“) a set kapela doplnila o „The Gospel of Judas“ a „Eternal Winter“ z předchozího počinu, takže pod rok 2009 se vůbec nešlo. To ale připisuji čistě limitovanému času a můžu jenom doufat, že budu mít možnost brzo vidět kapelu s plnohodnotným vystoupením, protože jsem opět z jejich výkonu byla nadšená. I když mi v sestavě chybí odejitý J.C. Lefevre, Matt Asselberghs ho nahradil víc než dobře. Prakticky celou první skladbu byl jediným kytaristou na pódiu, protože kolega Franck Milleliri měl zřejmě nějaké technické problémy s kytarou a připojil se až později. Zpěvák Jo Amore je na svůj věk neuvěřitelně energický a jeho hlas naprosto nic neztrácí. Dokáže bezchybně podat všechny skladby a ještě u toho pobíhat sem a tam a lézt po odposleších, případně po konstrukci pódia. Publikum se u malého pódia i na časné odpoledne sešlo dost slušné, takže jediné, co mě mrzí (tedy vedle toho, že Nightmare rozhodně jsou kapelou pro velké pódium) byla absence starších skladeb kvůli krátkému času. Tak snad se brzy dočkám nějakého turné.

Poté byl čas se (v sobotu poprvé) přesunout k hlavnímu pódiu, protože právě tam se chystala třetí a poslední kapela z mojí kategorie „poslouchám už roky, ale ještě jsem neviděla naživo“. Astral Doors jsem vždycky měla ráda z jednoho prostého důvodu – a to je hlas Nilse Patrika Johanssona. A jak jsem předpokládala, byl to právě on, kdo byl tahounem celé show. Nemyslím pouze jeho hlas, ale celkově osobu tohoto nepřehlédnutelného zpěváka. S publikem to opravdu umí, na pódiu mu to sluší a jeho hlasové kvality naprosto netřeba diskutovat. Neslyšela jsem jedinou notu, kterou by se mu podařilo minout. Po vystoupení jsem měla pocit, že bývalí členové Sabaton si jako zpěváka do nově sestavených Civil War nemohli vybrat nikoho vhodnějšího. Už se těším, až nové uskupení uvidím pohromadě na stagi. Ale zpět k Astral Doors. Jakkoli se Patrik snažil ze všech sil, zbytek kapely ho moc nepodpořil. Pánové většinu času buď vypadali trochu nezúčastněně, nebo sice nadšeně rozdávali úsměvy, ale to byl tak vrchol jejich showmanství. Publikum se sešlo vcelku početné, nedá se ale říct, že by to v kotli kdovíjak vřelo. Já osobně ze svých rozpačitých pocitů částečně viním setlist, který převážně míjel moje oblíbené kousky. Jinak byl ale poctivým průřezem diskografií, to se musí nechat. Z novinky zazněly „Child of Rock n´ Roll“ a „Seventh Crusade“, album „Requiem of Time“ reprezentovala „Power and the Glory“, podle mě z nejpovedenější desky „Astralism“ zazněla bohužel pouze „Black Rain“, zatímco „Evil Is Forever“ dodalo dvě skladby („Time to Rock“ a „Evil Is Forever“) a debut dokonce rovnou tři („Cloudbreaker“, „Of the Son and the Father“ a „Slay the Dragon“). A já si přitom byla tolik jistá, že kapela prostě nemůže vynechat věci jako „Tears from a Titan“, „Apocalypse Revealed“ nebo „So Many Days so Many Nights“. Ale stalo se. A proto jsou moje celkové pocity z koncertu dokonale smíšené. Na jedné straně nudné vystoupení instrumentalistů a pro mě nešťastný setlist, na druhé straně fenomenální výkon mistra Johanssona. Ale aspoň jsem si ověřila, že volba Civil War byla víc než šťastná.

Sister Sin, kteří následovali záhy na vedlejším pódiu, znám sice o poznání kratší dobu než Astral Doors, ale kapela v čele s divoženkou Liv Jagrell mě zaujala. Bohužel se opakovala stejná věc jako u výše zmíněných – nešťastná volba setlistu. Kapela bude příští měsíc vydávat nové album a to odpoledne z něj zazněly hned tři skladby. A vždycky platí, že když tvorbu neznáte, užijete si její živé provedení míň. Když ale došlo na věci především z mojí oblíbené „True Sound of the Underground“ jako „Outrage“, „Batter than Them“ nebo „Sound of the Underground“, nemělo to chybu. Kapela je na pódiu neskutečně rozjetá a Liv je opravdová dračice, která se rozhodně nebojí ukázat sílu svého hlasu, co nejvíc ze svého perfektního těla a při stání na odposleších dokonce ani svoji kalhotky. Pánové si v tomhle případě rozhodně přišli na své. Ale já taky. Liv možná vypadá jako výstavní lehká žena, ale zpívat rozhodně umí a k muzice kapely se to hodí. Za zády má navíc instrumentalisty, kteří se dokážou postarat o výbornou a živelnou show. Věčná škoda, že se do hracího času nevešlo víc skladeb, které bych znala, protože to bych pak už neměla co vytknout.

Po skončení divokých Sister Sin bylo třeba opět přeběhnout kopeček a vrátit se k hlavní stage, kde nás čekala legenda. Floridští Crimson Glory možná nikdy nepatřili v Evropě k největším jménům z osmdesátých let, ale vystoupení to bylo jednoznačně exkluzivní, už jen proto, že kapela zas tak moc nevystupuje. Ona taky nemá s čím, když poslední deska vyšla v roce 1999. Pro tohle vystoupení si vybrali pouze skladby z prvních dvou desek. Z eponymního debutu zazněly „Valhalla“, „Dragon Lady“, „Azrael“ a „Queen of the Masquerade“ srovnané pěkně za sebou hned na začátku. Poté následovala druhá půlka setu věnované výhradně desce „Transcendence“. Tu zastupovaly skladby „Where Dragons Rule“, „Lady of Winter“, nádherná balada „Painted Skies“, „Masque of the Red Death“, „Lonely“ a přetěžká „Red Sharks“, na které si současný zpěvák Todd La Torre (mimo jiné také nový vokalista Queensrÿche) pořádně vylámal zuby. Ačkoli je sám pořádná siréna, ono není jednoduché popasovat se s originálními vokálními linkami, které určil zesnulý zpěvák Midnight. Oprava, spíš než „není to jednoduché“ bych měla říct „blíží se to hranici nemožnosti“. Celý set pak kapela uzavřela skladbou „Eternal World“. Plocha pod pódiem byla tentokrát narvaná a Crimson Glory dokázali, že v podstatě i se dvěma alby z osmdesátých let se dá pořád udělat koncertní díra do světa. Bylo to působivé, to se musí nechat.

Veronika: Po zlínském vystoupení, kdy mě moderně-metalová partička Engel zformovaná okolo Niclase Engelina (In Flames) trochu zklamala, si ve svém domácím státě konečně opět spravila reputaci, a to že na výbornou. Jediné menší mínus připisuji tomu, že pro člověka neznalého jejich diskografie, musí pravděpodobně všechny songy tak trochu splývat. Show je ale nabitá energií, která z kapely přímo tryská a já se tak začínám těšit na jejich zářijový pražský koncert. Jenomže v Praze se Švédové představí v miniaturním Kainu, což mě trochu děsí, protože na Rockstadu je jasně vidět, že dokáží ovládnout velké pódium s nonšalancí sobě vlastní a vměstnat je na miniplac v Praze, bude umění nejen proto, že se kapela nebude moci naplno projevit, jako tomu bylo zde. Hity jako „Sense The Fire“, či „Question Your Place“ skvěle fungují a ostatně i zbytek poslední desky „Blood Of Saints“, které z větší části věnovali svůj setlist. V Praze bychom se ale vzhledem k delšímu hracímu času snad mohli dočkat i trochu více z předchozího alba „Threnody“, tak snad budou pánové opět ve formě.

Ještě, než se na hlavním pódiu započaly přípravy pro hlavního headlinera festivalu, byla řada na holandské kapele Epica. Sice jsem nikdy nebyla jejich kdovíjaký příznivec, ale jejich poslední deska „Requiem for the Indifferent“ mě neobyčejně zaujala. Nejvíc jsem si oblíbila dvě skladby, které sice obě zazněly, ale hned zkraje, kdy jsem se musela věnovat focení. A vzhledem k tomu, že kapela zvolila světla, která jsou možná působivá, ale fotografům radost neudělala, měla jsem plné ruce práce a „Monopoly on Truth“ ani „Storm the Sorrow“ jsem si tak neužila, jakkoli precizně byly předvedeny. Ze zbylých skladeb jsem v podstatě znala jenom „Cry for the Moon“ a „Consign to Oblivion“ a navíc mi jenom v lehké bundě a darovaném tričku (tak to bývá, když se zapomenete přes noc ve Falunu se starými přáteli a nemáte čas se dojet ráno do vedlejšího města převléct) začínala být pekelná zima a myšlenkami jsem tak už byla spíš v teplé posteli. Musím ale uznat, že Epica umí udělat show a Simone je nejen půvabná a sympatická, ale hlavně je to výborná zpěvačka. Fanoušci si jistě přišli na své.

Veronika: Mít narozeniny v den, kdy musíte vylézt na pódium, se může pěkně vymstít. O tom může vyprávět i kytarista Hypocrisy Tomas Elofsson, který si svoje užil právě na Rockstadu. Nejen, že v půlce vystoupení ho ohlásil zákeřný Peter Tägtgren jako Tomase Elfa, navíc dostal kytarista velmi milý dárek. A to dort. Jasně, dort k narozeninám patří. No a občas se stane, že vaši trollící kamarádi se rozhodnou vám sladkou pochoutku naservírovat přímo do ksichtu. A tak chudák Tomas musel odehrát zbylou půlku představení upatlaný od svého narozeninového dortu.
Co se samotného koncertu jako takového týče, pokud má kapela štěstí na zvuk, jedná se o čistý požitek a vynikající provedení. A i když od charismatického Petera nemůžeme čekat žádné šílené akce, má to šťávu. Koncertu za žádnou cenu nesmí chybět klasiky jako „Eraser“ „The Final Chapter“ nebo „Roswell 47“, ale ani současnější skladby, tentokrát např. „Weed Out The Weak“, či „Valley Of The Damned“. Hypocrisy patří ke špičce a i přesto, že poslední album (nepočítám-li nedávnou kompilaci) vydali už v roce 2009, nebrání jim to, aby obsazovali místa headlinerů festivalových pódií.

Finále celého festivalu pochopitelně patřilo pořadatelům. V současné době hodně diskutabilní válečná mašinerie Sabaton ale ve Falunu opět semlela svoje fanoušky jako přílivová vlna. Kapelu představila dvojice moderátorů z populárního švédského rockového rádia Bandit, která se ale na zbytečně dlouhou dobu rozpovídala, a to Švédsky, což není zrovna dvakrát fér vůči přespolním návštěvníkům, kterých ve Falunu rok od roku přibývá. Po nekonečném proslovu, ze kterého jsem i se svými základy švédštiny nechytila jedinou užitečnou informaci, už nastupují domácí pánové. Začátek vystoupení se nesl v osvědčených tónech a kapela se po kolik let stejném intru v podobě „The Final Countdown“ od Europe objevila na pódiu. Nejprve se tam tedy nenápadně připlížil bubeník, ale vzápětí už s ním kontrastoval naopak velmi nápadný Joakim se svým „We are Sabaton and this is Ghost Division“ a i přes výraznou změnu sestavy si Sabaton brzy podmanili nedočkavé rozdováděné publikum. Noví členové se už na pódiu vedle Joakima a Pära cítí skoro jako doma, a to především Chris Rörland z Nocturnal Rites, a tak většina publika snad ani nevnímá markantní rozdíly v písních, které zapříčiňují především sotva poloviční bicí obsluhované týpkem pravděpodobně ukradeným z nějaké lokální glamové kapely a absence živých kláves. Přehlédneme-li tento fakt, dá se říct, že kapela neztratila nic ze své energičnosti a dokud bude za mikrofonem stát Joakim Brodén, který tentokrát místo plechovky piva taktéž nasával pouze z láhve vody, nebude mít kapela o fanoušky nadšeně skandující pod pódiem nouzi. Právě tento frontman si totiž nemůže stěžovat na nedostatek charismatu a právě on je ten, na kom současné koncertování stojí.
Osvěžení po žhavém začátku, který rozpálila především pyrotechnika (nezapomenu tu zástavu srdce, kdy bouchla úplně poprvé a každý fotograf ve photopitu nadskočil asi metr leknutím), přináší dnes opět Peter Tägtgren, který na novém albu „Carolus Rex“ hostuje v písni „Gott Mit Uns“ a i teď se ujímá části tentokrát Švédsky zpívaného textu a to podstatně větší části než na albu. Vystrojený byl po vzoru kolegů ze Sabaton, nechyběly mu maskáče, ani vesta alá Brodén a obohatil všechny nejen svým zpěvem, ale také pohybovými kreacemi, když si s Joakimem vystřihl roztomilý taneček.
Teď ale něco k výkonu. Kapele se opravdu nedá upřít, že si stále dokáže zpracovat své publikum a že se opravdu snaží. Ale jakým způsobem? Chápu, že před odjezdem na americké turné neměl Joakim s Pärem zrovna mnoho času na to najít adekvátní muzikanty, kteří by do Sabaton zapadli a tak se není čemu divit, že minimálně co se bubeníka týče, trochu přestřelili. Možná, i když to je jen můj osobní názor, měli ty kluky najmout jen jako live-members a až podle toho, jestli se osvědčí, je pasovat na permanentní členy. Jak už jsem uvedla, Chris se osvědčil poměrně slušně. Na pódiu mu to sluší a dokáže dodat show potřebnou energii a jakýsi vizuální dojem, na rozdíl od trochu zbržděného Tobbeho. Když si odmyslím to, že většinu písní zabíjí ony bicí a já, ne, že bych chtěla být na Robbana zlá, se modlím, aby si to uvědomili i pánové a ještě se poohlédli po někom, kdo dosahuje Mullbackových kvalit, i tak je pořád na písních slyšet, že je něco proklatě špatně. A nemám na mysli třeba sbory, protože přeci jen ani trojice Sundén/Montelius/Myhr a vlastně i Mullback, který taktéž od bicích dozpívával sbory, nepatří mezi špičkové zpěváky (což co si budeme povídat, to ani Joakim, který dneska bohužel taktéž nebyl příliš ve formě, ale na tom kapela nestaví). Změny postihly nejvýrazněji songy jako „Uprising“, či Poláky milované „40:1“ a některé písně jsem dokonce až do refrénu nebyla schopná rozpoznat. (Vážně necítím vůči Robbanovi nějakou zášť, ale alespoň by ho mohl někdo blíže seznámit s dvojšlapkou.)
Výběr songů ale vypadá velmi dobře, jak osvědčené hity, tak něco z novinek a tak opět s lítostí, že neuvidím, jak buď zprasili, nebo se dobře (i to bych řekla, že se může stát, protože jsem slyšela pár pochvalných referencí na jejich koncert na slovenském Rocku pod Kameňom), popasovali se zbytkem setu, opouštím areál, protože je na čase být odvezen domů. A nejvíc ze všeho mě ale mrzí, že jsme promeškali ohňostroj, kterým se tady každoročně zavírá.
Playlist: Ghost Division, Uprising, Gott Mit Uns (švédsky), 40:1, Cliffs Of Gallipoli, The Lion From The North, The Price Of A Mile, Into The Fire, Carolus Rex (opět švédsky), Midway, The Hammer Has Fallen, Attero Dominatus, The Art Of War, Panzer Battalion, Primo Victoria, Metal Crüe

Rockstad Falun je velice příjemný a pohodový festival jak po organizační stránce (až na ty papírové pásky pro fotografy na tři dni plus nálepky – kde to mám mít tři dni nalepeno?), tak po hudební. Bezvadný areál – i když mě trochu děsí představa dešťů a viz minulý článek – možnosti bahnité skluzavky, přesto patří k mým nejoblíbenějším, vedle našeho Metalfestu. Rockstad působí domácky a sympaticky a švédský národ je plný milých a nápomocných lidí, viz například děvčata z RedBull stánku, se kterými jsme si s kolegyní vydržely půl hodiny jen tak povídat, protože je zaujalo, že jsme přijely až z České Republiky.

Se závěrečným hodnocením budu jedině souhlasit s kolegyní. Vedle plzeňského Metalfestu je to pravděpodobně nejpříjemnější festival, jaký znám. Skvěle řešená pódia, všude až záhadně čisto, extra milí security i dobrovolníci, kteří například každou chvíli chodili před zábranami a nabízeli láhev s vodou (a mysleli i na fotografy, před koncertem Sabaton kvůli pyrotechnice rozdávali špunty do uší), po většinu času výborný zvuk a všechno fungující jako na drátkách. Švédové jsou od přírody přátelský a milý národ a takové bylo i festivalové publikum. Nikde žádní ožralové (z čeho taky, když nebylo v nabídce nic jiného, než nechutné pivo do třetinky, v přepočtu za 180 korun), takže spoustu místních to vzalo jako rodinnou událost a kolem pobíhalo i hodně malých dětí. Počasí vyšlo nad očekávání a já si konečně můžu odškrtnout Astral Doors, Iron Savior a Nocturnal Rites ze seznamu kapel, které jsem ještě neviděla. A když budu hledat negativa? Zákaz pití mimo vyhrazenou oblast (ale s tím se nic nenadělá, takový je ve Švédsku zákon), zmíněné odporné pivo, pro našince obecně hodně vysoké ceny, krátké hrací časy pro spoustu kapel… no a vystoupení Sabaton. Ale já už svůj názor jednou napsala v reportáži z Masters of Rock. Tady se pouze podepisuji pod to, co napsala kolegyně Veronika. Každopádně, pokud by vás někdy třeba napadlo tenhle festival navštívit, neváhejte. Opravdu patří k tomu nejlepšímu, co můžete zažít.