Ó, jak stylové to mohlo být, kdyby nad sólovou (což je krapet zavádějící, neboť kapela vystupuje pod jménem Mike Paradine Group a samotný Mike nenapsal na desce jedinou notu) prvotinou bubeníka ArcticFlame a příležitostného zpěváka (a třeba i spisovatele) Mika Paradina šlo ve finále vřísknout „Paráda!“ Ale nebudeme si nic nalhávat, takhle oslavný výkřik ve finále nezazní. A to ani od příznivců KISS, Deep Purple, Motorhead, Alice Coopera či Guns n´ Roses, jejichž jmény se Mike zaštiťuje v promomateriálech. U jednotlivých položek Mikem nabídnutého menu sice (celkem ve třech případech) dílčí nevázané jásaní nastane, nicméně celkový součet oslavného křiku zůstane těsně nad hranicí průměrného hard rockového alba.
A to i přes to, že Mike Paradine textově vsadil na tomhle albu na hodně citlivá osobní témata – ať už jsou to spory a vztahy v jeho rodině, jeho boj s rakovinou, vlastní dětství i dospívání. Možná však, že právě tahle personální tématická vazba může za to, že se Mike Paradine při shánění svých kompliců nepřidal k zástupu těch, kteří sezvou plejádu osobností, aby dodali svojí muzice lesku, ale sáhl především po kumpánech z ArcticFlame, které doplnil o zpěváka Richarda Holmgrena (Wolf) a kytaristu, basáka, klávesáka, zpěváka a (s výjimkou jedné skladby i autora veškeré muziky Dave Manheima (při pohledu na tenhle výčet je mi záhadou, proč se tahle banda nenazývá Dave Manheim Group). Což se ukázalo být tou zásadní slabinou hned ve dvou bodech.
Tím prvním je naprosto nevyrovnaná potence Dava Manheima. Ten na jedné straně stvoří nesmírně chytlavé refrénové melodie či obnaží emoce v citlivých baladách, aby své snažení vzápětí dokázal ubít v naprosto nenápaditých popěvcích. Tím druhým je jakási nesymbióza zpěváků se samotnými skladbami, která vás zase (u podobně laděného projektu) přivede k myšlence, že by fakt nebylo marné sáhnout i po nějakém esu (jen si představte, co za tóčo by z úvodní uřvané a nepříliš výrazné „Venom And Piss“ mohl udělat třeba Sebastian Bach).
Ale pojďme k jásotu. Vzhledem k tomu, že jej Paradinovci sklidí za tři z posledních čtyřech skladeb, je zřejmé, že pokud jste z úvodu desky na rozpacích, vyplatí se vydržet i do finále. V něm zazní nejdřív rozverně ulítlá, kousavě punková jedovatá divočina s dokonale přitažlivým riffem „Suzi With An Uzi“, následovaná nejzapamatovatelnější položkou desky s kissácko-cooperovsky „vtíravým“ sloganem „Taste My Fist“ a skvěle optimistickým kytarovým sólem. Lepší finále než křehoučce melancholickou melodii s velice citlivým civilním vokálem Mika Paradina „Dust“ věnovanou událostem z předloňského září si kluci připravit nemohli. Nebýt nepovedené cover verze kissácké „Parasite“, zcela (navzdory svému názvu) bezpohlavní a prapodivně nervózní„Monster´s Ball“ a odnikud-nikam vedoucí „Bow Down To The Queen“ bylo by hodnocení daleko vyšší.
Můžeme na tohle album pohlížet jako na zhudebněnou osobní výpověď, pak by se leccos mohlo dát prominout, obzvlášť když hitoměr zejména při závěrečné skladbě letí zatraceně vysoko. Ovšem nebylo by fér vůči všem ostatním deskám nahlížet na tohle album čistě optikou neradostných prožitků hlavní persóny. Takže celkový výsledek jsem již naznačil – jsme lehounce nad hard rockovým průměrem.
|
