Přiznám se, že italské kapele Lacuna Coil jsem nikdy nevěnoval větší pozornost. První album, které jsem od nich zaregistroval, bylo až „Karmacode“ z roku 2006, kde se nachází celkem povedený cover „Enjoy the Silence“ od Depeche Mode. Zbytek desky mě už bohužel nedokázal ničím zaujmout. Přesto se ke mně dostal i další počin z roku 2009 s názvem „Shallow Life“, který byl přijat hodně rozporuplně ze strany kritiky. Ta Italům vyčítala, že nahrávka je až moc prvoplánová a evidentně usiluje o komerční úspěch. Mě osobně se ale příjemně poslouchá a myslím, že je daleko zajímavější než její předchůdce. Nyní máme před sebou novinku „Dark Adrenaline“.
Zpěvačka Cristina Scabbia se nechala slyšet: „Všichni kolem jsou stále měkčí, zatímco my jsme tvrdší.“ Zní to jako ironie, zvláště když si vzpomeneme na již zmíněnou desku „Shallow Life“. Cristina ale moc dobře ví, o čem mluví. „Dark Adrenaline“ je totiž skutečně nejtvrdší a nejúdernější deska v historii kapely. Navíc je přímočará, energická a působí velmi svěže a čerstvě. Nejde sice o nic komplikovaného, ale v jednoduchosti je krása a síla. Navíc album má takové kouzlo, že nutí k dalšímu poslechu. Skoro každá skladba má hitový potenciál a já už se nemůžu dočkat, až je uslyším v živém provedení.
Vyzdvihnout bych chtěl oba vokalisty, kteří odvedli skvělou práci. Právě vokální linky považuji za nejpřitažlivější prvek v jejich tvorbě a na „Dark Adrenaline“ to platí dvojnásob. Navíc střídání mužského a ženského vokálu zní naprosto přirozeně.
Pokud je tu pasáž, která vyžaduje větší dravost a sílu („Kill The Light“), ujímá se toho charismatický Andrea Ferra, jež svým hlasem může připomenout Nicka Holmese z Paradise Lost. Cristina obstarává více atmosférické a emotivní části („My Spirit“). Společnými silami tato dvojice dokáže pracovat s větším množstvím emocí, a tak vás během poslechu provedou různými náladami. Ve dvou se to zkrátka lépe táhne.
Jediné, co mi malinko chybí, je větší odvaha. Deska obsahuje celkem dvanáct silných skladeb, ale žádná z nich nevybočuje z řady. Jakoby se Italové báli zariskovat a celou dobu sázeli na jistotu. Jako celek ale deska funguje prostě skvěle, proto to beru jen jako malý nedostatek. Na závěr nesmím zapomenout na další cover verzi. Tentokrát kapela zvolila skladbu „Losing My Religion“ od R.E.M, která nepadne do noty každému, mě se ale celkem zamlouvá.
Sečteno a podtrženo, pro mě je to nejlepší deska této formace. U hodnocení si přesto jeden bod nechám v záloze, protože věřím, že Lacuna Coil má ještě na víc. Těšme se na budoucnost!
|
