Píše se rok 1981 a Accept vydávají svojí zlomovou desku, příznačně nazvanou „Breaker“, která kapelu definitivně vystřelila do sfér maximálního zájmu fanoušků. A to navzdory tomu, že vydávající firma o album příliš nejeví zájem (možná dobře, Accepti mají aspoň volnou ruku), do relizace sice musí cpát vlastní marky, sami se postarat o produkci (ukecat Udova kámoše Michaela Wagenera k namixování vskutku úderného zvuku asi tolik práce nedalo) a vyrovnat se s prakticky nulovou propagací, ale výsledkem je deska, na které Accept konečně plně definují svůj styl, se kterým si už brzy budou podmaňovat svět.
Accept ztrácí jakoukoli i sebemenší potřebu přizpůsobovat se vlivům jiných a úspěšně vnucují světu svojí představu o nekompromisním, řezavém, útočném, přímočarém heavy metalu s razantní rytmikou, nápaditým kytarovým riffováním i sólováním a jedinečným a jen stěží napodobitelným žolíkem v podobě uječeného a maximálně agresivního vokálu (to vše demonstrováno již na první pohled patřičně provokativním bookletem). K tomu si doplňte kolekci deseti songů, mezi kterými už se jen těžko dá najít nějaká zásadní slabina a která se konečně vyhýbá jakýmkoliv vyměklým úlitbám.
Jak těžké je hledat slabiny, tak jednoduché je hledat vrcholy – excelentně jednoduchý a chytlavě vyřvávatelný refrén v „Run If You Can“, vykvetlý z velice kousavých slok, ostrého riffování a ideálně šlapavě skandovatelného tempa, ozdobený špetkou Udovy teatrálnosti, balada „Can´t Stand The Night“, nabízející vybroušené spojení emotivně napsané skladby s drásajícím Udovým projevem a dokonale odlehčenou ukázku variace na „komerční téma“ – uvolněná melodie a stadiónově optimistický refrén v „Midnight Highway“, deklarující, že Accept i přes zjevné přitvrzení neztratili hravost. Zapomenout nelze (byť ty na mém pomyslném žebříku stojí o stupínek níže) ani na učebnicově propracovanou titulní kvaltovku „Breaker“, nezbytný Baltesův pomalý příspěvek „Breaking Up Again“ a výtržnicky oprásklou provokaci „Son Of A Bitch“.
Píše se rok 1981 a to je doba, kdy ženská v metalu ani zdaleka nebyla něčím tak přirozeným, jako v dnešní době. Snad i tím jsou Accept výjimeční, že velkou zásluhu na svém úspěchu připisují zástupkyni něžného pohlaví. Rozhodně bych neviděl skutečnost, že Wolf Hoffman mluví v souvislosti s Accept o své životní partnerce jako o jednom z největších hybatelů pokroku, jako důsledek jejich společného soužití. Manažerka Gaby Hoffman (tehdy ještě Hauke) – později identifikována i jako tajemný textař Deaffy – má být tím, s kým přišla do Accept jasná představa o budoucnosti, bez které by se kapela nikdy nedostala tak daleko a neudržela se na scéně takovou dobu. Accept vyjíždějí na turné po boku Judas Priest a (společně se Scorpions) dávají světu jasně najevo, že dějiny metalu se mohou začít psát v Germánii.
|
