Hudbu této kapely jsem vždy měl rád. Dokázali světu dát poměrně významné množství hard rockových, a v posledních letech i power metalových hitů. Každý jejich koncert je hlavně díky svéráznému a vtipnému tanečníkovi Bernardu Weissovi vždy příjemný relaxační zážitek, u kterého se člověk jak zasměje, tak i pobaví a je hudebně ukojen. Této tradici by odpovídal i zajímavě pojatý název právě recenzovaného alba, složený z několika slov a zcela jasně říkající o co jde. Je to tak, jedná se o třináct předělávek více či méně známých skladeb z let 70. až 90. Až sem všechno dobré, proč ne, dělá to víc kapel. Důvod velmi nízkého hodnocení je prostý – výběr a aranže písní.
V této situaci je těžké zachovávat jakékoli snahy o recenzentskou objektivnost. Hlavním měřítkem bude to, jak moc znáte a berete původní skladby. Mně se jich líbí jen minimum, (a to nejsem vůbec hudební puritán, naopak) a jen velmi lehké aranžérské úpravy od kapely na tom nic nezmění. Písně v podstatě zůstávají úplně stejné jako originály, jen jsou nazpívané Bernhardem Weissem, a ve všech jsou boosterované kytary. Toť v přínosu asi vše, nic dalšího jsem nedokázal objevit, vklad kapely je (na rozdíl od nedávno vydané, obdobně pojaté desky CHILDREN OF BODOM) naprosto minimální. Kvalitní zvuk je v roce 2012 samozřejmostí.
Takže můj top výběr by byl následující: Předělávka „Die Roboter“ od KRAFTWERK, která tímto (asi jako jediná) dostala trošku jiný, rockovější nádech, i když její anti-melodický, odlidštěný feel zůstává úplně stejný. „Another Day In Paradise“ je velmi příjemně poslouchatelná rockůvka, ale to hlavně díky tomu, že Phil Collins věděl dobře, jak napsat pěknou věc. „My Heart Will Go On“ je hyper-známá píseň z oskarového Titanicu, a v podání AXXIS, za přispění drnčících kytar, zní opět malinko rockověji. Její tempo ovšem kapela nijak nezměnila (což klidně mohla – sympaticky zrychlených popových balad jsme již měli více).
O ostatních je ztráta času mluvit, raději se podívejte pod recenzi do seznamu skladeb a jednotlivé písně si najděte v originálních verzích. Jsou zajímavější už jen minimálně tím, že jsou to originály dnes již kolikrát nehrajících interpretů.
Smysl této nahrávky mi tedy opravdu uniká. Pokud to měla být pocta oblíbeným interpretům kapely (což si myslím by byla nejpochopitelnější varianta), mohli si muzikanti s jednotlivými skladbami víc pohrát, dát jim více AXXIS prvků. To se ale bohužel nestalo, díky čemuž jsem nucen nahrávku pasovat (i když velmi nerad) na nejzbytečnější album v bohaté diskografii kapely.
No a na konec malinko pozitivněji. Jak nedávno prohlásila má sestra: „No co, pobavili se, podle vlastního vkusu, a jdou dál…“. Díky tomu, že se nejedná o kompilaci autorských věcí, ale o „zablbnutí si“, není možno nad kapelou lámat hůl. Příští rok nám naservírují další album, tak se na něj těšme, a k tomu si pusťme třeba „Live is Life“ s pár kytarami navíc :).
P. S. Výsledné hodnocení si upravte podle toho, kolik vašich oblíbených věcí se na albu nachází. Za mě to vychází takhle:
|
