„Dny, týdny, měsíce uplynuly od chvíle, kdy začalo naše dobrodružství. Zatímco se řítíme do neznáma, pokaždé když spatříme nové světlo, novou planetu, držíme palce a doufáme. Zatím ale naše loď, tahle archa, byla naším jediným domovem a vypadá to, že jím bude ještě hodně dlouho… možná navěky.“
Každý, kdo četl alespoň jednu z mých předchozích recenzí na Vision Divine, musí nutně vědět, na které straně barikády stojím, když přijde na rozhodování mezi dvěma zpěváky této kapely. Pánové si ale zvolili Fabia Lioneho a už s ním nahráli druhé album v řadě (a v diskografii celkově čtvrté). Jakkoli tedy smutním nad tím, že tahle deska mohla být nazpívaná mistrem Luppim, nemá rozhodně smysl zabřednout do zbytečného srovnávání, které by tomuto materiálu ublížilo. Takže na toto téma dále pomlčím a hodnotím, jak neobjektivněji dokážu…
A výsledek je následující: „Destination Set to Nowhere“ je pecka! Od italsko/anglického mluveného intra až po závěrečnou rozjímavou titulku. Odpočet na úvod nás přenese do velkolepého příběhu – VD zase jednou zvolili koncepční příběh (což jim nadmíru sedí) a už podruhé je to v science-fiction duchu (s trochou moralizování a špetkou náboženství, ostatně jako vždy). Kapele se navíc daří trefovat se v tomto žánru do mých nejoblíbenějších témat. Po „The Perfect Machine“ tu máme příběh dálkového kosmického letu do neznáma. Příběh dobrodruhů, opouštějících Zemi, aby hledali nový domov pro lidstvo a aby nakonec, když ho skutečně najdou, pochopili, že lidstvo není určeno pro Ráj, že naše rasa je natolik sebedestruktivní, že štěstí nevydrží a nový začátek nás dříve nebo později jen přivede zpátky do zajetých kolejí.
Zdá se mi, že hudebně se VD vracejí mnohem více ke svojí druhé desce „Send Me an Angel“, než aby navazovali na album předchozí. Progressivní prvky samozřejmě zůstávají, především díky vyznění kláves, ale díky povaze Fabiova hlasu a celkové stavbě melodií a vokálních linek se kapela albem mnohem výrazněji přiklání k power metalu. Ale už první dvě regulérní skladby, které se honosí výborným refrénem a jsou chytlavé, dokazují, že kapele v současném složení tahle tvář opravdu sluší. Obzvlášť „Beyond the Sun and Far Away“ je skvělá pecka s nádherně klenutým refrénem. Následující „The Ark“ je v kontextu alba trochu slabší, ale velmi brzy je vše vykompenzováno klipovkou „Mermaids from Their Moons“ o vesmírných sirénách. Skladba má nádherný klavírní začátek, je chytlavá a navíc přináší klasicky „divinovské“ kytarové sólo, které je vystřídáno sólem na klávesy.
Fabio předvádí hodně solidní výkon. Vokální linky mu sedí, aby ne, když mu byly psány na tělo. Olaf Thörsen (pod autorstvím textů a hudby uváděn pod svým pravým jménem Carlo Andrea Magnani) opět vytáhl pár opravdu skvělých melodií, originálních postupů a také kvalitních textů. I druhá půlka alba přináší samé povedené kousky. „The Lighthouse“ je vystavěná na speedových základech, ostatně stejně jako číslo osm „The House of the Angels“ (tedy, „hendžls“ – dobře, já vím, že dělat si legraci z italské výslovnosti už je trochu okoukané, ale baví mě, jak Fabio tohle slovo nezvládá stejným způsobem, jako Michele Luppi). Mezi tyto dvě skladby je vložena jedna pomalá. Ačkoli si „Message to Home“ dokážu představit zazpívanou mnohem emotivněji, ve výsledku je velmi povedená. Ke konci se nám dostane dvou ostřejších skladeb „The Sin is You“ a „Here We Die“, kde Fabio vytáhl pár opravdu příjemných vokálních poloh a na úplný závěr nás zasněná „Destination Set to Nowhere“ odnese do neznáma.
Vision Divine jsou kapela, která si očividně za každých okolností drží svoje standardy. Ba co víc, novým albem se jim jednoznačně povedlo překonat předchozí počin „9 Degrees West of the Moon“, čímž se z novinky pro mě stává nejlepší album s Fabiem za mikrofonem, které kapela natočila. Výborně plyne, příjemně se poslouchá, potěší melodikovo ucho a uspokojí i hladové po progressi. Jednoznačně patří k tomu nejlepšímu, co letos zatím vyšlo a já bych možná v hodnocení i půl bodu přidala, kdyby ode mě už 9,5 nedostalo „Stream of Consciousness“, se kterým se stále, bohužel, novinka prostě rovnat nemůže. Ale i tak jsem nadmíru potěšená.
___________________________________________________________
Ráda bych se při příležitosti této recenze zmínila ještě o druhém bonusovém disku. Předem upozorňuji, že tento dovětek nebude mít na hodnocení plnohodnotného alba naprosto žádný vliv, beru druhý disk jako samostatnou jednotku, kterou ani tak nehodnotím, jako si na ni spíš chci veřejně postěžovat. Kapela se rozhodla tímto způsobem vydat svoji Best of. Vybrané skladby (vždy dvě z každého alba, až na dva poslední počiny) znovu nahráli a v případě šesti z nich Fabio přezpíval originální Luppiho verze.
Starší skladby z prvních dvou alb nedoznaly výraznějších změn. Jsou to čtyři pecky, které si už delší dobu zasloužily lepší produkci a konečně ji dostaly. Za to palec nahoru. Co ale přichází pak, to je s prominutím horor. Následujících šest skladeb, které mám zažité s Michelovým hlasem, jsem protrpěla se skřípajícími zuby. Jako první na řadě pro pokažení je „The Fallen Feather“. Hluboké pasáže v úvodu jsou totální katastrofa, stejně jako ty nejvyšší tóny v refrénu, které jsou násilně přetažené až k nepříjemnému ječení, nemluvě o tom, že výšky jsou zkrácené (neudýchané). Největší problém mám ale s chladem, který ze skladeb cítím. Ten vodopád emocí z původních verzí je rázem pryč. Původní pasáž „Can't keep so much inside my thoughts are flowing out/Away from their nest to my chest/There's no black, there's no white/But all in between/The shades of a grey you can see/The colours are just a fantasy…“ mi naprosto při každém poslechu vehnala slzy do očí. Tady? Prakticky jsem si nevšimla, že mi hraje.
Zpackání „La Vita Fugge“ jsem čekala. Je to jedna z pěvecky nejtěžších skladeb, co jsem kdy slyšela a já mám prostě pocit, že tady se Fabio přecenil. Nemám v úmyslu ho jako vokalistu nějak hanět, má výborný hlas, ale jednoduše jinak stavěný. Jeho kvality jsou jinde. „The Perfect Machine“ a „God Is Dead“ jsem s přimhouřením oka ochotná přijmout, ty jsou jenom slabší. Ovšem naprosto nejhůř dopadly skladby z „The 25th Hour“. „Voices“ zní prakticky jako špatná parodie, zatímco v titulce si Fabio musel o mnoho zjednodušit vokální linku v refrénu, čím naprosto zrušil její kouzlo. Naštěstí celé album končí povedenou coververzí „Gutter Ballet“ od Savatage. Na ní Fabio dokazuje, že opravdu zpívat umí (originální vokální linky Jona Olivy rozhodně nejsou nic snadného) a podařilo se jakž takž zachovat i její atmosféru. Tahle výběrovka jako celek se ovšem podle mě silně nepovedla. A jestli to byl pokus dokázat fanouškům, že jim nemusí chybět Michele Luppi, tak se povedl přesný opak. Ještě jednou ale opakuji – bonusový disk výsledné hodnocení nijak neovlivnil a já už si ho pro jistotu dost možná nikdy nepustím. Rozhodně ne hned v závěsu za skvělou novou deskou, protože mi to akorát kazí zážitek.
|
