Pokud by ten brouček z rodu střevlíkovitých, jejichž jméno nosí pražský Abax ve svém názvu, byl při hledání potravy stejně aktivní, jako jsou jeho hudební jmenovci při vydávání desek a tvorbě vlastní muziky, asi by záhy pošel hlady. Posuďte sami – ke zrodu kapely došlo ještě za socíku, v letošním roce kluci vydali épíčko „Paranoia“, které – pomineme-li všemožná dema, samplery a nevydané LP – je teprve třetím nosičem (předchůdcem bylo stejnometrážní album před čtyřmi lety a tři roky stará deska, zahrnující vzpomínkové období z let 1989 – 1994), na kterém Abax prezentují své nápady. Naštěstí vymření po hladovce by mohly zabránit vytrvale ostré abaxovské zoubky.
Že se asi „Paranoia“ nerodila úplně snadno, může napovědět pár historických faktů. Obě épíčka od sebe dělí čtyři roky, přesto jediným, který je zvěčněn v obou bookletech, je otec zakladatel kytarista David Votruba. Je pravdou, že již v roce 2009 v řadách Abaxu figurovali basák Mára Malášek a křikloun Hanz Fuhrmann (pro pořádek, pokud si v řadách D.N.A. vzpomínáte na Honzu Hlavatého, jde o jedny a ty samé hlasivky) a na koncertech už byla ke slyšení i titulní skladba, ovšem když v roce následujícím odešel druhý pamětník počátků kapely, bicmen Martin Linhart, přišlo dlouhé informační vakuum a nejspíš ještě delší hledání optimální sestavy, které vyvrcholilo příchodem Petra Hájka (Divá Bára).
K charakteristice toho, co obecně lze na „Paranoie“ najít, si vypomůžu dvěma berličkami. Jednak vlastním komentářem k minulému EP „Zlatý ráj“ - …cesta, která Abax za dobu jejich existence protáhla - tu víc, tu méně - územím klasického hevíku, speedu, crossoveru, funky či grunge, zavedla kapelu zpátky ke kořenům. A tak se ke slovu dostává znovu klasický heavy metal, obohacený o modernější vlivy… a druhou berličkou je konstatování ze stránek kapely - …současný sound Abaxu je hutnější a balancuje na okraji metalu a dalších tvrdších stylů… Sečteme-li oba výroky, snad bude jasno, o co na „Paranoie“ jde.
Ze čtyř dynamických a energických skladeb na mě nejvíc zabrala úvodní aktuálně oklipovaná bleskovka „V plamenech“. Snad poprvé v dějinách vlastního pisálkovství veřejně lituju, že tahle nekompromisní melodická a rozkvaltovaná šleha s kousavým sólem, skvěle vypjatým vokálem a chytlavě syrovými sbory jen tryskem proletí a nedostane víc prostoru. Emotivní Hanzův vokál dominuje i další přímočaré a úderné záležitosti, titulní „Paranoie“, tady ta proklamovaná hutnost – zásadní podíl na ní má i čistý a čitelný zvuk - začíná již být znát. Obrácená strana mince - nebýt Hanzova průrazně čistého a charismatického hlasu, na těžkopádném „Ikarově pádu“ bych asi sotva našel cokoliv přitažlivého.
I když se klasickému heavíku Abax trochu vzdálili (řekněme, že lehce zmoderněli), rozhodně se sami svým kořenům nezpronevěřili. Sice bych se přimlouval za to, aby ten příklon směrem k moderně včas (vážně jen malinko) přibrzdili, svým posunem mi tahle nahrávka jemně evokuje kurz, který s albem „Totální tunel“ nabrali Kerni a který jsem pak strašně těžko rozdýchával. Matematickým průměrem hodnocení jednotlivých skladeb bych se sice hravě dostal daleko přes sedm bodů (hlavně „V plamenech“ to žene silně nahoru), díky srovnání se „Zlatým rájem“ (obě desky na mě – byť výrazově jsou o píď jinde – působí velice podobně) se však budu držet o ždibec zpátky.
|
