Pátá deska Accept, nazvaná „Balls To The Wall“, jasně ukazuje, jak ne zcela logicky může fungovat spojení obchodu s uměním. Gaby Hauke splnila svou misi naprosto dokonale, v důsledku excelentního „Restless And Wild“ Accept uzavírali smlouvy s prominenty hudebního byznysu a získali tak maximální podporu pro prodej novinky. Důsledkem jsou nejvyšší prodejní čísla řadového alba s logem Accept. Na tom by nebylo nic divného, „Balls To The Walls“ bez jakýchkoliv pochyb patří mezi acceptovskou zlatou trojku osmdesátých let, ale v porovnání se svými dvěma diskografími sousedy je přece jen o ždibíček zpátky. Oproti desce předcházející je ve prospěch melodicky (a zároveň nekompromisně) chytlavých refrénů otupen ten divoký a nezkrotitelný osten, oproti desce následující chybí (jen toto tvrzení prosím nechápejte tak, že by na desce nebyly velice silné skladby, naopak, těch je zase až na půdu a nejen titulní song – ten především – by na tuto kategorii mohl kandidovat) absolutní hymna, dotýkající se hranic geniality, i trochu sešlápnutý rychlostní pedál.
Do pamětihodných okamžiků historie Accept přibyly další položky – na beznadějně vyprodaném turné k „Restless And Wild“ Wolf Hoffmann nemohl zastat oba kytarové party a tak se ke kapele připojuje Hermann Frank (čímž je legenda definitivně zkompletována). Jeho angažmá v minulém století sice nepatří k těm nejdelším a jeho velké chvíle mají přijít až ve století aktuálním, nicméně v bookletu k „Balls To The Wall“ figuruje (a to i navzdory tomu, že většinu studiových partů obou kytar měl opět obhospodařit Wolf Hoffmann). A poprvé v historii je pod všemi texty podepsán tajemný poeta Deaffy. Ne snad, že by Gaby Hauke, vystupující pod tímto pseudonymem, nějak zásadně změnila poetiku kapely, tématům jako je láska a sex, politika či kritika poměrů ve společnosti a rebelantství vůči nim (ono již věnování na desce „this album is dedicated to all the people in the world, to an unknown majority, who have the same problems, the same dreams and the same rights, like you and me…“ je dostatečně výmluvné) k Accept patří již dávno, ale skutečnost, že tím získala pro zbytek tisíciletí téměř výhradní textařský monopol svědčí tomu, že toto spojenectví bylo pro Accept maximálně přínosné.
„Balls To The Wall“ je kvalitativně velice vyrovnaná kolekce, na které opět platí, že zde není jediná zbytečná položka, a která je charakterizovaná velice zpěvnými a zapamatovatelnými refrény, čímž je kterákoliv ze skladeb potenciálním hitem. Za sebe můžu vypíchnout především chameleonskou titulní skladbu, sunoucí se ze zdánlivě těžkopádného a váhavě jedovatého poklidu k výrazně skandovatelnému refrénu a gradující ve výhružném chorálu a zabijáckém vzepětí Udových hlasivek (o všudypřítomných povedených riffech nemluvě), romantikou a zimní melancholií nadýchnutou závěrečnou poetickou polobaladu „Winter Dreams“ a připomínku minulé kvapíkovosti „Losers And Winners“. Většina skladeb se nese ve středním tempu, což však nijak neubírá nic na jejich údernosti a chytlavosti a jak již řečeno, refrény (zejména „London Leatherboys“, Head Over Heels“ a „Guardians Of The Night“) se nemilosrdně obtiskávají do mozkových závitů s cílem okupovat je už natrvalo.
Na následujícím turné se na vánočním koncertě objevuje mezi návštěvníky i Jörg Fischer. Protože Hermann Frank už má téměř sbalená fidlátka (zlé jazyky tvrdí, že právě tady poprvé zajiskřily rozpory uvnitř kapely a tak Hermanna před jeho návratem do Accept čekají štace v Hazard, Victory a Moon´Doc) a přímluvě Gaby Hauke se zjevně nedá odolat, vrací se Jörg znovu do řad kapely. V pravou chvíli – Accept se definitivně prosazují i v zámoří (a to východně i západně), jsou nezbytnou a žádanou položkou mnoha prestižních festivalů, jejich forma je na absolutním vrcholu. Ideální podmínky pro to vyrazit do studia a spáchat jeden z nejzásadnějších počinů metalové historie.
|
