V seriálové procházce po diskografii Accept se právě teď musím posunout jednak k úvodním řádkům prvního dílu, jednak do roku 2009. Sílu tohoto alba, potažmo jeho titulní hymny, tehdy demonstroval (sice pod hlavičkou U.D.O., ale i tak zaplaťpříroda za to) na královéhradeckém letišti Udo Dirkschneider a přesto, že šlo o první skladbu večera, několikasethlavý dav burácel spolu s legendárním frontmanem ústřední motiv skladby a podsaditý skřítek Udo, aby ještě podtrhl symbolicky přenesené poselství skladby i vizuálním vyjádřením, se uprostřed pódia zuřivě bušil do hrudi…, v takových chvílích si člověk nejlépe uvědomí, jak nadčasově geniální dílo dokázali Accept vytvořit.
Accept sáhli po dalším věhlasném producentském jménu a poprvé spolupracovali s Dieterem Dierksem, profláklým zejména díky spolupráci s dalším německým gigantem Scorpions, a ten odvedl dokonalou práci. Deska je propracovaná do nejmenšího detailu, skvěle zvukově čitelná, razantní, ostrá, důrazná a přitom maximálně hitová, zachovávající stěží napodobitelnou atmosféru acceptovských nahrávek a oproti předcházející nahrávce podstatně svižnější.
Upozorňovat na nejsilnější momenty desky by samozřejmě šlo celkem lehce. Ale neb mluvíme o jedné z nejzásadnějších desek metalové historie, dovolte mi udělat krátkou zastávku u každé položky kovosrdcového menu.
Titulní otvírák – když jsem si začal aspoň trošku rozumět s angličtinou, hrozně mě překvapilo, že tahle píseň není oslavou metalové hudby, ale spíš pochmurnou sci-fi medicínskou vizí. Ale co, vždyť pod pódiem ten podmaňující výkřik získává zcela jiný význam ;-). Hoffmannova záliba v klasice je dotažená do dokonalosti při povznášející implementaci Beethovenovy „Elišky“, impozantní úvod s Čajkovského motivem dokonale navodí atmosféru pro následující kousající riff a plíživě výhružný vokál přivede skladbu až do pulzujícího refrénu. „Midnight Mover“ je klasicky jednoduchá a přímočará šlapavka ve volnějším tempu, s nádherně živými symbiotickými kytarami, dávající vyniknout řezavému Udovi, přesné a barevné rytmice a dalšímu přirozeně vyskandovatelnému refrénu. Podobně laděná „Up To The Limit“ je vlastně výzvou pro samotného frontmana, aby předvedl, kde jsou ty jeho téměř neomezené limity. Ultrarychlou „Wrong Is Right“ otevírá živá kytarová přestřelka a Udův výlet do ultrazvukových sfér, masakrózně tvrdý refrén má následně sílu sestřelit vás z povrchu zemského. Jaký to kontrast k pohodové „Screaming For A Love Bite“, která se už zase ve volnějším tempu velice příjemně pohupuje (na velmi vysoké) hladině a v maximálně zpěvném refrénu nabízí (pochopitelně typicky acceptovsky razantní) největší uvolnění na desce.
Druhou polovinu desky otevírá syrová „Too High To Get It Right“, odkazující na kořeny kapely a těžící především z ďábelského kontrastu temných sborů a ostrého Udova ječáku. Temně ponurá (vemte si jen to hororově výhružné pochechtávání…) „Dogs On Leads“ jen čeká, aby se definitivně ze svého vodítka mohla urvat. Textovou bezvýchodnost „Teach Us To Survive“ dokresluje minimalisticky střízlivá alarmující hudba s přehlídkou dramatické Kaufmanovy šikovnosti i až neobvyklé aranže. O to typičtější je následující uřvaná šlapavka „Living For Tonight“, nabízející zavedenou acceptovskou skladatelskou formuli, důraz, zarputilost, napětí, kolotoč riffů, veletrh nápadů a Uda, nekompromisně drtícího text mezi zuby. A jsme ve finále – jak jinak zakončit tohle monstrdílo než špetkou pompy, majestátnosti a nadýchanosti, smíchané s razancí štěkaných chorálů v „Bound To Fail“?
„Metal Heart“ je metalová učebnice par excellence, podobný kousek dát do kupy prostě nelze každý rok. Accept se dostali na absolutní vrchol. Dobyli Evropu, dobyli Japonsko (důkazem je první oficiální živák „Kaizoku Ban“) a chystali se definitivně si podmanit i Ameriku. A kdo ví, možná kdyby se drželi svého kopyta a metalového srdce, třeba by se jim to podařilo.
|
