Tato kapela je zajimavá a atypická dvěma věcmi. Prvně to, že se v podstatě jedná o revival stejnojmenné japonské kapely. Zajímavější je ovšem geneze jednotlivých skladeb, obsažených na albu. Některé jejich fragmenty jsou znělky a písničky z japonských omalovánek, z čehož vyplývá, že kapela měla od začátku materiál a šlo jen o to jej vhodně zaranžovat. V praxi vše potom vypadá tak, že sloka je znělka ze seriálu o zelených potvůrkách s emo účesem, bridge znělka ze seriálu o žlutých potvůrkách bez emo účesu a refrén znělka z filmu o okaté panence a chlapci s mečem a emo účesem. Zhruba třetina skladeb má podobné schéma, zbylé dvě již nejsou „hudební puzzle“, ale regulérní přearanžované znělky.
Pokud vás výše zmíněné vyděsilo více, než rozzuřený rottweiler ve školce, tak vězte, že můžete být úplně klidní. Nejste-li znalci japonského anime, tak dotyčný fakt v podstatě nemáte šanci zaregistrovat. Album (krom poslední, bonusové skladby) díky bohu zní „odjaponštěně“, a dalo by se říci, že stojí někde na pomezí povedeného amerického a evropského power metalu (s občasným speedovým výletem, samozřejmě). Je melodicky velmi hravé, líbivé, příjemně se poslouchá a skončí dřív, než stačíte říct „nejneobhospodařovávatelnějšími“, zanechávaje pocity veskrze libé.
Hnacím motorem je excelentně vymyšlená a zahraná kytara od Chrise Impellitteriho, když je potřeba, umí rázně zadrhnout, rychle polítat po hmatníku nebo podržet podklad, aby dal vyniknout někomu jinému. Zpěvák Mike Vescera je přesvědčivý, silný v kramflecích a jeho hlas je vysloveně ozdoba alba. Naproti tomu kláves se dočkáme jen minimálně a (až na několik výjimek) plní pouze doplňkovou funkci v podkladech. Celkový zvuk je na maximálně kvalitní úrovni a není nic, co by mu chybělo k dokonalosti. Dalším pozitivem je, že (krom již zmíněné bonusovky) všechny písně jsou, i přes své kolikrát pochybné názvy, nazpívané anglicky. Za zmínku rozněž stojí skoro až blackový image kapely.
Úvodní duo písní nic moc slibného nepřináší, ovšem od třetí se rozjede kolotoč riffů, sborů, melodií a vám jen tupě padá slina z pootevřených úst. Za zdařilé lze považovat všechny zbývající, za opravdu nejpovedenější bych si dovolil označit pohádkově znějící „Yuzurenai Negai“, křehkou, vokálně velmi náročnou baladu „Ai Oboete Imasu Ka“ (nebojte, opravdu je zpívaná anglicky) a předposlední, Avantasií zabarvenou a nejdelší „JAM Project Medley“.
Album bych tímto doporučil spíše lidem s hyper-pozitivním chtíčem po (mnohdy až kýčovité) líbivosti, kteří výše zmíněné prvky budou schopni docenit, těm ostatním by mohlo připadat přinejmenším „přemelodičtělé“ (REINXEED syndrom), a občas až moc rozjuchané. Ovšem je to dílo rozhodně nadprůměrné.
|
