Mrknete-li na stránky pittsburčana Xandera Demose, zjistíte, že tenhle maník kromě jiného nabízí mimo jiné i lekce hry na kytaru. A přihodím-li k tomu i konstatování, že aktuálně vydaná Demosova deska nese název „Guitarcadia“, asi vám bude jasné, že stejně jako řada proslulejších mistrů šesti strun má Xander potřebu předvést své umění v podobě autorského instrumentálního alba, kde hlavní slovo má kytara.
Na to, aby měla takováhle deska šanci na úspěch, je potřeba splnit alespoň dvě základní (ono jich je samozřejmě víc, jak se ve finále ukáže…) podmínky. Jednak musí hlavní hvězda programu umět dokonale ovládat svůj nástroj, jednak musí mít taky schopnost napsat slušné skladby. Na tomto poli je vše splněno – Xander je maximálně přesvědčivý (a určitě by pro kytaristy mohlo být zajímavé i jeho instruktážní DVD, které bude následovat tuhle desku) ve všech polohách, ať už jde o rychloprsté divoké eskapády, krkolomné sólování či emotivní laskání strun, ať už se vyžívá v písních s feelingem rocku 80.let, či ať zabrousí (díky podpůrným klávesám) až kamsi k popině (Xander má být příznivcem pop-metalu, thrash metalu, progresivního rocku i taneční muziky, takže se obdivovatelům kytarových kousků naskýtá možnost pátrat po všemožných zdrojích jeho tvorby). Stejně tak i jeho kompoziční schopnosti jsou víc než slušné a věřím tomu, že ti, kteří milují instrumentální alba, si mohou přijít na své.
Naštěstí Xander myslí na zbytek světa a tak ve dvou skladbách zazní i zpěv. Vůbec by mi nevadilo, kdyby těch zpívaných věcí bylo i víc, byť výsledek je tak nějak polovičatý – „Boys Of Summer“ (z dílny Eagleasáka Dona Henleyho) je i zásluhou pěvce Mika Sciulla tím nejpovedenějším (rozuměj nejkomplexnějším) bodem programu, „Under A Darkened Eyes“ se tak nějak s rockovým vokálem Kevina Rusela moc nekamarádí. Dostatek prostoru mají i bicí (převážně) Chrise Battona. Jednoduše řečeno, Xander, byť rozhodně schopný instrumentalista, má dostatek rozumu, aby neudělal z desky svoji jednu velkou onanii, a ačkoliv je pochopitelně tím, kdo na desce dominuje, nemáte pocit, že ti ostatní kolem něj by měli být pouhými statisty.
Desku míchal SJ Snare z Firehouse. Pokud jsem mluvil o tom, že k úspěchu je třeba splnit víc podmínek, tady je jedna z nich. Předpokládám, že když desku oficiálně zaslal Demosův management, výsledek, který se mi dostal do rukou, je i finálním produktem. Pokud ano, patří SJovi urazit ruce (nebo uši), neboť zvuk nahrávky dělá čest jménu svého zploditele a zní jako demonahrávka (příliš vytažená a díky tomu poměrně upištěná kytara, naprosto nevýrazný a placatý zvuk bicích a celkově ušuměný zvuk celé nahrávky sráží docela vydatně body dolů).
První dvě podmínky jsou tedy splněny. Jenže abych s čistým svědomím mohl tuhle desku doporučit těm, kteří si libují v kytarových eskapádách a příjemných melodiích, muselo by dojít i na podmínky další. Takhle je to doporučení (jako že za muziku si je Xander zaslouží) s velkou výhradou a jistým varováním. Stejně tak bodování se raději týká pouze hudební stránky věci…
|
