Secret Sphere je kapela, kterou jsem sice objevila už v době, kdy jsem s metalem teprve začínala, ale vždycky jsem ji sledovala spíš povrchně. Nikdy mi totiž úplně neseděl vokál Roberta Messiny. Ten nedávno kapelu opustil, a když byla oznámena náhrada, můj zájem se prudce zvedl. Michela Luppiho považuji za jednoho z nejlepších metalových zpěváků současnosti (ne-li vůbec za toho nejlepšího) a zdá se mi, že moje posedlost jeho hlasem roste s každou další nahrávkou, na které se objeví. Na „Portrait of a Dying Heart“ jsem tedy čekala jak na smilování a byla jsem popravdě i dost nervózní, jak si Michele v novém působišti povede. Ale velmi rychle bylo naprosto jasno. Když jsem si desku pustila poprvé, musela jsem poslech po třech skladbách přerušit a jít na přednášku. Zbytek dne jsem se cítila jako feťák, co se nemůže dočkat, až se vrátí domů a dostane svoji dávku. Už týden prakticky nejsem schopná poslouchat nic jiného, protože mám pocit, že mě to jenom zdržuje od dalšího úchvatného zážitku.
Nečekaně dlouhé intro nás sice pěkně napíná, vytváří tíživou atmosféru, ale s prvními tóny zpěvu v „X“ všechny obavy padají. Secret Sphere udělali obrovský krok dopředu. Na desce je silně znát Michelův rukopis – očividně do kapely nepřinesl jen svůj nádherný hlas. Obzvláště v klavírních partech slyším jasnou podobnost s jeho kapelou Killing Touch. Je mi známo, že Michele je zdatný textař, ale tentokrát se tedy vytáhl. Příběh na albu se opírá o novelu „She complies with the night“ mladé italské autorky Constanzy Colombo. Jenže, sám Michele se přiznal, že nikdy nenapsal intimnější texty a že vychází z vlastní zkušenosti. Možná právě díky tomu jsou natolik procítěně podány, až to trhá srdce. Je strašně znát, že pro něj mají tyhle texty velký význam, jeho bolestnému projevu stoprocentně věříte a rozhodně vám pořádně zahraje na city. V příběhu se dozvíme, jak to vypadá, když dívčí rty rozervou citlivou mužskou duši. Hudebně album místy hodně překvapí nečekanými prvky, jako jsou disco klávesy na začátku „Healing“ nebo ostré riffové kytary v „The Fall“. Kapele se také podařilo složit úchvatné orchestrace. Jsou majestátní a mrazivé, ale nejsou zbytečně nadužívané. Vždy se objeví jen na chvíli, aby pozvedly hudbu na úplně jinou úroveň. Ty nejsilnější najdeme ve „Wish & Steadiness“, „The Fall“ a „Secrets Fear“.
Nevěřila bych, že to ještě jde, ale Michele se hlasově vytáhl snad ještě víc, než kdykoli předtím. Vedle klasicky podmanivých středních poloh a dokonale zvládnutých výšek (že je pořád pěkná siréna nám hned několikrát za sebou dokáže v „The Rising of Love“) odkryl ještě úplně nové možnosti svého hlasového rejstříku. Především místy na hlas dost zostra tlačí, což je kvůli povaze skladeb jedině potřeba, ta nasranost z toho úplně čiší. Několikrát máme na desce možnost slyšet také mrazivé hloubky, které mi způsobují pořádnou husí kůži.
Kapela předvádí perfektní cit pro nádherné melodie, ty jsou určitě nosníkem desky. Refrény, jaké mají „Wish & Steadiness“, „The Fall“, „Healing“ nebo „Secrets Fear“ jsou vyložené melodické exploze. Kdybych si měla dát tu sakra těžkou práci a vybrat mezi samými poklady ty nejlepší skladby, volila bych na prvním místě několikrát zmíněnou „Secrets Fear“ (líbí se mi ta jazyková hříčka, při zpěvu to zní úplně jako Secret Sphere), především pro nádherně klenutou melodii, chytlavý refrén a působivé orchestrace. Další volbou by určitě byla pomalá „Lie to Me“ pro nádherný text, jeho procítěné přednesení, nádherné tóny klavíru a dojemnost, která vás zaručeně nenechá chladnými. A když jsem u toho výčtu, musím přidat ještě „Wish & Steadiness“ a „The Fall“. Ale už teď mám pocit, že jsem zbytku skladeb ukřivdila – obzvlášť dojezd alba v pomalém tempu je víc než působivý. Kdybych chtěla hledat byť jen to nejmenší slabé místo, musela bych si pustit jinou desku.
Jako celek je to dramatické, chytlavé, dojemné, originální, barvité, po všech stránkách perfektní. Úchvatná, nádherná práce! Čekala jsem sice hodně, ale až takový hudební a emocionální gejzír ne. Desítky nedávám, pokud mě album absolutně nenadchne, nezpůsobí, že při jeho poslechu na nic jiného nemyslím, pokud nejsem schopná se od něho odtrhnout, pokud album nemá určitou přidanou hodnotu a s trochou nadsázky by se dalo říct, pokud mi jeho poslech nezmění život. A „Portrait of a Dying Heart“ má všechno. Je samozřejmě ještě potřeba počkat, s čím přijdou Kamelot, ale jak já to vidím, tak tohle je zatím nejžhavější kandidát na album roku!
|
