„Řekli jsme si, že když to lidé po nás chtějí, tak to zase zkusíme…“
Jak jednoduché. V roce 1990 vydali RCA živák „Staying A Life“, zachycující Accept v jejich životní formě a hlasy, dožadující se reinkarnace klasické sestavy, zněly stále hlasitěji. A tak se Accept (pouze ve čtveřici, Jörg Fischer už zůstal mimo hru), snad zase na základě iniciativy Gaby Hauke sešli a výsledkem bylo jejich deváté album, nazvané „Objection Overruled“. A bylo přímo fascinující, že to klukům šlapalo tak, jako by snad nikdy neopustili společnou zkušebnu.
Dieter Dierks opět zajistil maximálně čitelný a ostře důrazný sound, Accept při tvorbě jednotlivých písní kašlali na trendy a napsali to, co se od nich očekávalo. Wolf Hoffmann coby jediný kytarista skupiny se ve vzniklém prostoru cítil jako ryba ve vodě a nedal příznivcům sebemenší příležitost k výtkám na absenci druhé kytary, rytmika neuhnula ani o píď ze svého důrazu (spíš naopak) a barevnosti, a pochybovat o formě Udových hlasivek nebyl díky systematickému bombardování novými deskami formace U.D.O. sebemenší důvod. Dalo by se říct, že Accept měl ideální podmínky pro triumfální o velkolepý návrat. Chyběly mu však dvě drobnosti – přímé pokračování cesty bez snahy o přizpůsobení se tomu, co hýbe světem (o tom až příště) a píseň, na kterou by bylo možné plácnout nálepku „legendární“. Tu tenkou hranici Accept překročili tím, že vsadili na bodavější, intenzivnější a vyhrocenější metal a trošku pozapomněli na chytlavou melodiku.
Accept samotní asi nejvíc vsázeli na syrově agresivní riffovku „Protector Of Terror“, kterou ztvárnili i vizuálně, a která dokonale charakterizovala přímočařejší aktuální styl bez kudrlin. Že nešlo o ojedinělé přibroušení už tak dostatečně devastačních motivů Accept předvedli i v titulní „Objection Overruled“, „Slaves To Metal“, či v brutálním kvapíku „Sick, Dirty and Mean“, ve kterých Dirkschneiderovci nekompromisně řežou, drtí, krájí…
Aby se jen nehromovalo, dojde i na romantiku. Křehce melancholická „Amamos La Vida“ s procítěně jímavým (a přitom stále svébytně řezavým) Udovým vokálem a nadýchaným sborovým
refrénem se k té metalové smířlivě chytlavé dávné náladě blíží nejvíc, a zároveň k té převažující výhružné náladě funguje jako dokonalý kontrast, proto v mém osobním žebříku stojí na samém vrcholu aktuální desky. Za zvýšenou pozornost stojí i (nezbytná) odlehčená refrénovka „All Or Nothing“, houpavě přiostřená halekačka „Bulletproof“, těžkopádná „I Don´t Wanna Be Like You“ s klouzavě vyřvatelným sloganem nebo ukázka Hoffmannovy precizní ekvilibristiky v instrumentálce „Just By My Own.“ Rozhodně to nebyly špatné kousky, „Objection Overruled“ dávalo naději, že Accept jsou jen krůček od své fenomenální formy.
Je pochopitelné, že následuje nezbytné turné, jež zahrnuje i zastávku v tehdejším Československu. Ale ani v Bratislavě, ani nikde jinde se fanoušci nedočkali na pódiu avizovaného druhého kytaristy, kterým měl být – světe div se – jistý Arjen Lucassen. Ten se však údajně z časových důvodů (nabízí se otázka, jestli za tím nebyl i směr, kterým se Accept hodlali vydat) odmítl turné zúčastnit a jedna kytara se ukázala pro potřeby Accept dostačující. A v solingenské dílně už začínala zrát další deska, na které kluky opět ofoukl zámořský, tentokrát však podstatně agresivnější, vítr.
|
