Když jsem u „Eat The Heat“ nasazoval růžové brýle a zcela pominul historii Accept, asi by bylo správné udělat to samé u desáté položky v pořadí, alba „Death Row“. No, pokusit se o to můžu, ale rovnou říkám – je to jediný důvod, jak zabránit konstatování, že jsme u nejslabší položky diskografie Accept. Kapela opět víc pokukovala po ostatních, než aby nechala hovořit svojí přirozenost a ono to podle toho dopadlo. Accept podruhé zopakovali tu samou chybu a tentokrát se chytili kolem letícího trendu. Jenže zatímco při prvním šlápnutí mimo své tradiční koleje alespoň angažovali nového, stylově zapadajícího zpěváka, v kole druhém dotlačili k nemelodickému štěkání i samotného Uda. Nálož syrově dusavých songů, sajících mízu ze závanu grunge a coru, je naprosto stejně trendová, jako nedávný americký sen, ale navíc i (téměř) totálně rezignující na dřívější kombinaci údernosti (ta zůstala a nabobtnala) a chytlavosti (ta téměř vymizela), takže obvyklá poznávací znamení jsou zadupána do prachu nekompromisní valivou masáží á la Pantera. A je s podivem, že toto překabátění, které je svojí podstatou přece jen blíž kapelní přirozenosti, je ještě hůř rozdýchatelné, než hra na sladké americké vlasáče. A podle mého je právě tady definitivně odstartován proces rozkladu kapely.
Jako pěst na oko může v souvislosti s albem „Death Row“ působit výrok Wolfa Hofmanna, že „…nejdůležitější je zůstat sám sebou a v první řadě splnit vlastní očekávání…“. Vlastní očekávání Accept možná splnili, sami sebou zůstali jen na ploše o něco málo přesahující čtvrtinu hrací doby. A to ještě drtivou většinu za a) tvoří skladby, ve kterých Accept sice minulost rozhodně nezapřou, ale které nepatří k tradičním úderně zpěvným songům, neb se jedná o baladu a dvě instrumentálky, za b) je kluci v rámci boření zavedených klišé o tom, jak má vypadat metalové album šoupli na konec desky. Wolf Hofmann pochopitelně skvěle čaruje a instrumentálky „Drifting Apart“ i „Pomp And Circumstance“ jsou skvělou přehlídkou jeho dovedností, pomalá „Writing On The Wall“ je nabitá atmosférou a smířlivý Udův vokál příjemně hladí. Staré časy nejvýrazněji připomene svěží skandovatelná riffovina „Bad Habit Die Hard“ a plíživě výhružná „The Beast Inside“,
za připomínku z těch „nakažených“ věcí rozhodně stojí velice nekompromisní adaptace Chačaturjanova „Šavlového tance“ v „Sodom And Gomorra“ a dunivá předělávka známého „Generation Clash“ (nyní ve dvojkové verzi). Bohužel, skladby typu „Dead On“, „What Else“, titulní „Death Row“ (a mnohé další) jsou díky tomu dusavému rytmu a štěkavě vyráženému vokálu slity do sice razantní, ale poněkud jednotvárné, a s postupem doby i otravné hmoty.
Zajímavý pokus, na kterém se Accept vzdálili své kdysi tak odvážné a jedinečné vizi klasického heavy metalu. Tahle deska určitě stojí za poslech (a příznivce Pantery a jí podobných možná i nadchne), ale zároveň potvrdila to, že Accept jako stylotvůrci, tahouni žánru a vizionáři jsou nadčasoví a jako opisovatelé myšlenek jiných jsou (bohužel jen) velice schopní rutinéři. Jako by kluci s obecným přitvrzením najednou nevěděli jak dál. A když se k tomu přidaly obnovené problémy Stefana Kaufmanna se zády, začala se kromě hudební podstaty drolit i sestava kapely.
|
