Poslední album téměř klasické (u bicích už Stefana Kaufmanna nahradil Michael Cartellone) sestavy Accept je hodně zvláštní záležitost. Jako by jí Accept natočili jen ze setrvačnosti. Jako by na ní kromě pár chytlavých kompozic zároveň nametli ze šuplíků i nějaké zbytky, díky čemuž jde o nejméně konzistentní album v dějinách kapely. Jako by snad kapela ani nevěděla, kterému ze svých výhonků dát přednost a na kterou z odnoží své hudby vsadit. Jednoduše řečeno, Accept prostě nevěděli, jak dál a spory o tom, kdo má mít v kapele hlavní slovo, zase začínaly hýbat interní atmosférou. Zavání symbolikou, že nejchytlavější song aktuální kolekce svým textem dokonale charakterizuje tuto náladu. I přes to se na desce najdou silné songy (na straně druhé, pokud budete hledat největší paskvil, co kdy Accept nahráli, skončíte u „Predatora“), dokazující, že stále máme co do činění s obrovskou legendou.
Z nich si zaslouží upozornit především na mimořádně silný úvod, v podobě rockové halekačky „Hard Attack“, nabízející ty nejklasičtější ingredience – plíživě jedovatého Uda, výrazné riffy, šlapající důraznou rytmiku, syrové sbory a skandovatelně výrazný refrén, následované nejzpěvnější záležitostí s parádními kytarovými návnadami „Crossroads“. Nejen že jde o největší pecku desky, ale navíc se v ní ještě po dlouhé době jako zpěvák představí i Peter Baltes – je od něj sice poněkud troufalé pouštět se do duetu s Udem, neb z něj jasně kouká Udův náskok, ale nebýt tohoto přímého srovnání, dalo by se říct, že si Peter nevede vůbec špatně. Ten se ozve ještě ve dvou skladbách, hutně těžké „Lay It Down“, která i díky Baltesově neotesané syrovosti odkazuje na dobu „Death Row“ (i když největší popíchnutí tímto směrem přichází v uřvané „Diggin´ In The Dirt“) a nepříliš výrazné „It Ain´t Over Yet“. Duch klasických Accept ožívá v titulní skladbě, aby se naplno připomenul v nekompromisní refrénovce „Don´t Give A Damn“ a především v dramaticky melodické (zase ten geniálně podmanivý atmosférický riff) „Run Through The Night“. Mohla to být pěkná tečka, nicméně Accept sáhli ještě po (pro mě dodnes nepochopitelné hříčce) „Primitive“, jejíž název dokonale vystihuje to, co se v téhle skladbě odehrává. Celkové resumé – není to špatná deska, na poměry Accept však těm top vrcholům na světelná léta vzdálená.
Rozpačité přijetí „Predatora“ i rozklížené vztahy v kapele nesignalizovaly pro Accept nic dobrého. Když se v roce 1997 vydal Udo Dirkschneider na další štaci se svými U.D.O., bylo o osudu Accept na dlouhá léta rozhodnuto. Wolf Hoffmann se naplno mohl věnovat své zálibě v klasice - výsledkem je album „Classical“, ve kterých si zabrumlal Peter Baltes, v mezidobí pláchnuvší zase zpátky do Ameriky, Stefan Kaufmann odložil paličky a rehabilitaci zad zahájil coby nový kytarista v partě s famózně uřvaným blonďákem… Téměř deset let trvalo, než se zase začalo mluvit o comebacku. Již v té době se k němu Udo stavěl dost negativně a bylo jasně deklarováno, že jde pouze o to oživit vzpomínky na roky největší slávy a rozhodně nelze reunion chápat jako příslib budoucí spolupráce. A když si jedna strana tábora (tedy Udo) stála na svém i za další čtyři roky a druhá strana (tedy Petr Baltes a Wolf Hoffman) stále chtěla jméno Accept oživit, zapomněli kluci na varovně zdvižený prst ze spolupráce s Davidem Reecem i na vlastní slova, že bez Uda to dál nepůjde a sáhli po novém zpěvákovi. A začala se psát další kapitola….
|
