„Dominion“ je druhé a zároveň poslední album z éry Kamelot, o které se prakticky nemluví. Samozřejmě to má svoje opodstatnění vzhledem k dalšímu vývoji, ale pojďme se na výtvor z roku 1997, který kapela nahrála pořád ještě v původní sestavě, aspoň trochu podrobněji podívat. Opět tu máme tmavě fialový obal (tahle barva na obalech vydržela kapele až do „The Black Halo“), opět je nám předložen klasický power metal doplněný o vokál Marka Vanderbilta, jehož fanouškem se asi nikdy nestanu. Kytary ale začínají mít klasičtější ráz (z pohledu budoucí tvorby, samozřejmě) a také byl dán větší prostor klávesám. A jako bonus je tu docela slušná produkce.
Pořád to ale není ono. Celé album je takové neškodné, atmosférou se stále blíží Queensrÿche, ačkoli kapela začínala pomalu ale jistě zapojovat snahu o vlastní tvář. Kompozice skladeb jsou ovšem stále převážně klasické a velmi předvídatelné (přesně víte, kdy přijde pomalá pasáž, refrén, kytarové sólo…) a většina z nich je postavena na jednom nápadu. Na druhou stranu nejde některým písním upřít chytlavost. Klávesy se sice tentokrát vyskytují mnohem častěji, jejich zvuk mi ovšem nesedí. Je ale typickým produktem své doby, tak je to potřeba brát.
Mark Vanderbilt svým zpěvem sice díru do světa neudělal (možná tak do něčí hlavy tím jeho ječením), ale od prvního alba je i u něj znát určitý mírný pokrok. Trošku se zbavil toho protivného vibrata, obzvlášť díky tomu, že se tentokrát držel trochu níž a odpouštěl si tak časté výlety do výšek s nevalnými výsledky (ve skladbě „Troubled Mind“ začíná jeho vokál místy znít dokonce i docela příjemně). Když už se dostane do výšek, zdá se mi, že na hlas víc tlačí a snaží se o drsnější podání. Nerada bych ho podcenila a je to trochu nefér konstatování, když nemáme srovnání s žádnou mladší tvorbou, ale mám pocit, že tohle byl vrchol jeho schopností. A to prostě nestačilo, pokud nechtěla kapela navždy zůstat v průměru. I texty skladeb jsou oproti těm budoucím plné klišé, ale i v nich (stejně jako v hudební stránce) se najdou světlé momenty (jako třeba pasáž „I dream therefore I am“ v „One Day I´ll Win“, ta mě zaručeně vždycky vytrhne z letargie).
Nejlépe napsanou skladbou na albu je rozhodně „We Are Not Separate“, je chytlavá, má nápad a určitě by se neztratila minimálně mezi ranou prací s Royem Khanem. Zaujme i jedna z nejtvrdších věcí na albu, píseň „One Day I´ll Win“. Líbí se mi její temná atmosféra a šlapavý rytmus, chybí jí ale pořádný refrén. Neurazí pomalá „Birth of a Hero“ s hezkým klavírem, a následující „Creation“ dokonce přinese i nějaké prvky progu, jako příslib světlejších zítřků. Rozhodně má geniální basovou mezihru a Thomas si v ní vystřihl skvělé kytarové sólo. Naděje ve mně vyvolávala skladba „Song for Roland“, protože jsem trochu doufala, že by mohla mít návaznost na Temnou věž Stephena Kinga. K mojí smůle je tady Roland rytíř, nikoli pistolník, tudíž skladba samozřejmě textově odkazuje k francouzskému hrdinskému eposu „Píseň o Rolandovi“. Hudebně mi svojí snahou o epické rozmáchlé podání dost připomíná Iron Maiden a jejich „Rime of the Ancient Mariner“. Naštěstí není tak dlouhá. Zbytek skladeb je ale zoufale průměrný, prošumí a nic nenechá.
Velmi brzy po nahrání desky opustili řady Kamelot Mark Vanderbilt a bubeník Richard Warner. Jako oficiální důvod je uváděno, že nebyli schopni koncertovat. Tenkrát ještě asi nikdo netušil, že pátrání kapely po novém zpěvákovi povede až za oceán a že přinese tak nedozírně převratnou změnu. Ani ta ovšem následně nepřišla ráz na ráz. Každopádně, s druhou deskou to u Kamelot začínalo být skoro dobré… skoro. Možná bych s přihlédnutím k debutu hodnotila ještě o půlstupínek výš, ale „Dominion“ nemá výhodu těch ohledů, které se obvykle berou na první desku, takže to necháme na 6,5.
|
