Vůbec se nedivím tomu, že se Herman Frank čílí, pokud má novinářská obec tendence přirovnávat jeho letošní sólovku „Right In The Guts“ k čemukoliv acceptovskému jen na základě toho, že je Herman pevnou součástí obrozené legendy. „Right In the Guts“ je z trochu jiného soudku. Jistě, pokud vám voní heavík a hard rock (což jsou pochopitelně zdroje, ze kterých Accept, stejně jako solitér Herman Frank hojně nabírají plnými hrstmi), u druhé Frankovy sólovky si spolehlivě pomlaskáte, ale ty nejvýraznější ingredience, jejichž šmak vás bude čtyřiapadesát minut vytrvale a bez ustání atakovat, ty už míchal jiný chuťmajstr.
Herman Frank se (prý nerad) musel rozloučit s Jiotim Parcharidisem, který nazpíval jeho první sólovou desku, a dlouhou dobu mu trvalo najít jeho nástupce. Vzít do party Ricka Altziho (mj. At Vance a aktuálně Masterplan) nebyl vůbec špatný nápad, Altziho nakřáplý a dynamický vokál na jedné straně podporuje heavíkovou razanci nahrávky, na straně druhé si lebedí i ve vláčnějších hard rockových polohách. A právě tady vnímám největší přínos Altziho hlasivek – s devastující silou heavy pecek si Herman zjevně věděl rady sám (a jsou i tou silnější částí desky), rockovou lehkost volnějším polohám dodává právě lehce zemitý a příjemně zabarvený Rickův vokál. A byť rytmice to spolehlivě šlape a nelze ani v nejmenším říct, že by basák Peter Pichl a bicmen Michael Wolpers byli nějak zatlačeni do pozadí, je evidentní (a u sólového alba snad i přirozené), že dominantní role patří Frankově kytaře a Rickově hlasu.
Úvod desky vás nekompromisně vystřelí z kecek. Pokud by Herman Frank nacpal do každé písně tolik přímočaré a syrové energie, jako do „Roaring Thunder“ a „Right In The Guts“, asi by se o téhle desce mluvilo ještě hoooooooooodně dlouho.
Základní stavební kameny? Ostré riffy, pronikavě nakřáplý Altziho zpěv, přímočará vokální linka, silně melodický refrén, dynamicky masakrózní rytmika, divoká sólová kytara v případě prvním, ostře bodavá úderná šlapavka se silným sborem v případě druhém (já vím, kohosi tenhle výčet může připomínat :-) ). Na první poslech určitě zaboduje i vypalovačka „Waiting“, hitově melodické finále „So They Run“, pozadu nezůstane ani „Starlight“, která Frankovce poprvé zatáhne do rockovějších poloh (nabízí se jistá podobnost s dávnými Sinner či Axlem Rudi Pellem), či volnější „Falling To Pieces“ s nádhernou přehlídkou emotivnosti Altziho vokálu, odkazující na atmosféru samotných Whitesnake.
„Už jsem byl unavený z toho, abych se pořád s někým dohadoval…“, to jsou Hermanova slova, objasňující vznik jeho vlastních sólovek. No, vlastně lze doufat, že nechuť na dohadování (alespoň v míře nezbytně nutné pro vznik dalšího pokračování) Hermana hned tak neopustí ;-)!
|
