Pouhý rok po vydání „Siége Perilous“, debutu Roye Khana za mikrofonem, přišli Kamelot se svým „čtvrtým odkazem“, který konečně přinesl kvalitu, která je srovnatelná dokonce i s tvorbou o celou dekádu starší. Je až neuvěřitelné, jaký pokrok dokázala kapela během tak krátké doby udělat. A nezvykle velký podíl na tom tentokrát měla produkce. Konkrétně duo Sascha Paeth a Miro Rodenberg, kteří se jich ujali. Nedá se to říct s jistotou, ale mohlo by se zdát, že Kamelot v současné podobě by bez jejich zásahu neexistovali. Byla by až příliš velká náhoda, kdyby se kvalitativní skok, příklon k progresi a „zevropštění“ kapely objevily nezávisle na spojení s těmito (dnes už věhlasnými) producenty. Miro se navíc podílel na desce i jako hudebník – zastoupil prozatím uprázdněné místo klávesáka. Ať už to bylo jakkoli, chvalme fakt, že k této změně došlo.
Vždy se mluví o přelomové třetí desce, v tomto případě měl tedy onen zázrak rok zpoždění. Kamelot na čtvrtém počinu dokázali napsat opravdu chytlavé písně a citlivě je smíchat s progressivními prvky – a tento um jich zůstal dodnes. Když to vezmeme čistě chronologicky, skladba „The Fourth Legacy“ je prvním opravdovým hitem, jaký kdy kapela napsala. A je to hit zatraceně velký, hlavně díky silnému refrénu (konečně!) a chytlavé ústřední melodii. S lehkostí by jistě obstála i na následujících deskách. Poprvé se objevuje použití operního sboru a rovnou je využito velmi funkčně. A co je hlavní, kapela pochopila, jak z Khanova hlasu vyždímat maximum a použít tak dosud skrytý klenot ve vlastních řadách. Jeho zpěv na desce je jistý, naprosto dominuje a svou procítěností a podmanivostí vyráží dech. A v rozmanitých skladbách je navíc dostatek prostoru, aby předvedl svůj ohromný rozsah a variabilnost.
Deska je velmi bohatá a kvalitní i po textové stránce. Kapela zpracovala hned několik velkých a různorodých témat. Od Šeherezády, Alexandra Velikého, přes Vikingy, až po návrat k typickému tématu Artušovské legendy v „Shadow of Uther“ (ta je sice velmi netradičně stavěná, disponuje však silným refrénem a objevuje se v ní až středověce znějící kytarový motiv, který by člověk spíš čekal od nějaké germánské bandy – zde jsou ty evropské vlivy přímo hmatatelné). Dalším ozvláštněním je použití živé flétny či orientálních prvků, které jsou velmi výrazné v mezihře „Desert Reign“ a v následující „Nights of Arabia“, která je druhou extrémně silnou a chytlavou skladbou. V té je také poprvé použit (později tak hojně využívaný) ženský doprovodný zpěv, v tomto případě v podání Cinzy Rizzo. Pomalou „Glory“ zdobí propracovaná akustická kytara a „Until Kingdom Come“ je zase postavená na výborných klávesách. To, jak bravurně dokáží pracovat s emocemi, dokazují v nádherné baladě „A Sailorman's Hymn“, která je tak mrazivá právě a především díky Khanovu pěveckému výkonu. Zmiňovaná progresivita vyvěrá na povrch především v „The Inquisitor“ a v nejméně typickém (a zároveň kompozičně nejzajímavějším) kousku na albu, snové „Lunar Sanctum“, která desku uzavírá.
K albu mám v podstatě jen drobné výtky, které pomalu nestojí za řeč. Jistá nezkušenost na progressivním poli se projevila v přílišné nesourodosti skladeb. Deska působí mírně překombinovaně a skladby za sebou následují po vzoru „každý pes jiná ves“. S přihlédnutím k jejich kvalitě to ale s radostí přehlédnu. Za slabší (ale pořád nadprůměrné) kousky považuji pouze „Silent Goddess“ a „Glory“. Jako izolované album bych „The Fourth Legacy“ hodnotila ještě výš, ale v rámci seriálu je potřeba držet se trochu při zemi, protože za chvíli už by nebylo kam stoupat. Od této chvíle to totiž bylo po nějakou dobu už jen lepší a lepší. Kamelot tímto počinem objevili své nejsilnější zbraně a v budoucnu se je rozhodně nebáli použít.
|
