Kamelot překlenuli krušné období, kdy byli bez zpěváka a vyhlídky byly nejasné. Khanovo místo zastoupil Tommy Karevik, který už na Masters of Rock předvedl, že byl patrně nejlepší možnou volbou, kapela vydala album, které je aspoň dle mého nejsilnější nahrávkou od „The Black Halo“ a úspěšně absolvovala severoamerické turné. Teď přišla řada i na Evropu a i když byl tento termín dodán až dodatečně, zkrátka nepřišla nakonec ani Praha. Turné navíc zahrnuje ještě tři další (a velmi různorodé) kapely, takže byl v plánu velký večer a já se pokoušela samu sebe přesvědčit, že ho nezkazí ani prostředí KD Vltavská.

Nakonec to ale vypadalo, že to nebude tak zlé, jako obvykle. Publikum bylo ukázněné už u vchodu a až nezvykle ukázněné (až na vzácné výjimky, bohužel vyskytující se v mé blízkosti) zůstalo až do konce. Návštěvnost byla menší, než jsem očekávala, takže v sále se pro změnu dalo hýbat a to i přesto, že celý balkon byl tentokrát uzavřen. Dalo se dýchat, podlaha se (zatím) nelepila, a ačkoli byli v plánu hned čtyři účinkující, program nenabral naprosto žádné zpoždění a všechno šlo jako na drátkách. Když na pódium nastoupili první v pořadí, Kanaďani Blackguard, postávala pod pódiem vlastně jenom docela malá skupinka lidí. Hned zpočátku ale publikum ukázalo, jak hlasité a vstřícné ten večer hodlá být. Ačkoli se tihle melodičtí death metalisté nehodili ke zbytku večerního programu ani trochu, strhující pódiovou prezentací dokázali zaujmout. Ve svých třiceti minutách vsadili především na rok starou desku „Firefight“ a zpěvák Paul Ablaze vedle obstojného pěveckého výkonu předvedl především výborný výkon frontmanský. Já však nemohla spustit oči z bubenice Justiny Ethier. Myslím, že jsem ještě neviděla ženu za bicími s tak efektně vypadajícím stylem, dokonalou technikou a silným úderem. Justine je jednoduše úchvatná a už jen díky ní si mě kapela získala i přes tu žánrovou propast. Skvělý úvod.

I druhá kapela v pořadí, trondheimští Triosphere, mají ve svých řadách ženu. Ida Haukland ovšem stojí rovnou v samé středu a vedle zpěvu obstarává ještě basu. Naposled jsem kapelu viděla pár let zpátky, když v Praze předskakovali Jornovi a musím říct, že od té doby hodně vyrostli. I oni, stejně jako první kapela, měli možnost vybírat skladby ze dvou řadových desek. Z už dva roky staré výborné placky „The Road Less Traveled“ zazněly „Drive“, „Human Condition“, „Death of Jane Doe“ a „Worlds Apart“, z debutu „Onwards“ pak „Trinity“ a „Sunriser“. Ida má sice velmi zajímavou barvu hlasu, projev kapely je ale pochopitelně statičtější a po kanadském uragánu to celé působilo trochu uspávacím dojmem, o čemž svědčily i reakce publika, které z větší části jenom tak postávalo. Triosphere jsou rozhodně kapela, co si zaslouží pozornost, ale někde jinde, v jiné společnosti a rozhodně ne ve chvíli, kdy se člověk těší na Kamelot.

Xandria je pro mě poslední dobou jedno velké zklamaní, to nebudu popírat. Vzhledem k tomu, jak se před jejich setem sál konečně slušně naplnil (především dívkami v korzetech, což nemyslím nijak urážlivě, jenom konstatuji) ale konečně s novou deskou a novou zpěvačkou dosáhli popularity. Tím způsobem, že se z nich stal další z desítek klonů Nightwish, bohužel. Kde jsou ty doby, kdy u nich pěla Lisa Schaphaus-Middelhauve, kapela měla vlastní tvář, chytlavé melodické skladby s nápadem a příjemným přirozeným vokálem… to všechno skončilo s příchodem Manuely Kraller a s vydáním nové desky, ze které samozřejmě pocházely naprosto všechny zahrané skladby. Manuela sice je dobrá zpěvačka a měla krásné šaty, ale skutečný výkon kapely se stejně utápěl v mohutných orchestracích a sborech, které se linuly z playbacku. Z kdysi příjemné kapely s vlastním ksichtem je šedý průměr, který ale očividně spousta lidí přesně potřebuje. Publikum bylo nadšené a ohlas byl velký. Já sama jsem se na to ale s mírným nádechem zoufalství prostě nemohla dívat a navíc mě mrzelo, že jsem neslyšela ani jednu ze svých oblíbených starších písní. Aspoň tu „Ravenheart“ mohli dát.

Přestavba pódia před hlavní hvězdou trvala sice trochu delší dobu, stejně ale nakonec Kamelot nastoupili na pódium včas. Před koncertem pro mě i přes změnu na pěveckém postu neexistovaly žádné otazníky. Viděla jsem, jak bravurně svou roli Tommy zvládl už při prvním vystoupení s kapelou. Teď, když měl za sebou takové množství koncertů, jsem si byla jistá, že jeho výkon bude ještě lepší – a taky tomu tak bylo. Je to výborný zpěvák, dokázal dokonale trefovat každý tón jak ve „vlastních“, tak v Khanových skladbách a mnoho z nich dokonce opět zazpíval ještě líp, než jak jsou na deskách. Sice z něj dýchá podobný odstup a vyzařuje respekt stejně, jako jeho předchůdce (pravděpodobně to bude především tou chlapáckou postavou), což prostě ke Kamelot sedí a jinak by to asi nešlo, zároveň mi ale chvílemi (především při kontaktu s publikem mezi skladbami) přišel jako takový roztomilý truhlík, který je trochu rozhozený a rozpačitý kvůli vřelým reakcím publika. Několikrát se mu povedlo rozesmát celý sál. Poprvé, když vysvětloval, že si máme představit, že má v ruce imaginární ovladač naší hlasitosti a čekal, že mu osvětlovač nataženou ruku osvítí. To, že to neudělal, komentoval Tommy slovy: „No tak kde je?“. Podruhé sklidil smích a potlesk i od svých spoluhráčů, když se extrémně hlasitému publiku snažil dojatě sdělit, že v České republice odehrál s Kamelot svůj první koncert, a i když se o to pokusil třikrát, nevyšlo z něj v tom zmatku ani jedno souvislé slovo. Ale ono se mu není co divit, publikum tentokrát bylo opravdu výborné, pozorné (poslouchalo ho nejen na slovo, ale i na gesto a dokonce i na pouhé pozvednutí koutku rtů) a umělo všechny texty. Takovou atmosféru mám na koncertech nejradši. A že bylo na pódiu co odměňovat. Vedle Tommyho samozřejmě vrcholný výkon podal i zbytek seskupení. A korunou všeho byl skvěle zvolený setlist.

Sice se začínalo staršími skladbami, ty ale pocházely z „Ghost Opera“ a „The Great Pandemonium“, což byl dobrý tah, publikum se totiž okamžitě dostalo do varu. První novinkovou skladbou byla až „Veritas“, při které se k Tommymu připojila půvabná Elize, poslední dobou stálá součást vystoupení kapely. Jenže vokalistka Amaranthe má asi na vystoupení u nás smůlu, protože běžně při první skladbě nikdy není pořádně slyšet – aspoň ale okouzlila nádherným bílým kabátkem. Nejsem si úplně jistá volbou téhle nové skladby, sama bych radši slyšela třeba „Ashes to Ashes“ nebo „Falling Like a Fahrenheit“, ale to jsou spíš osobní preference. I „Veritas“ na publikum fungovala. Ještě líp na tom pak byla klipovka „Sacrimony (Angel of Afterlife)“, kde Elize zastala i growlingovou část ženského vokálu, jen si nejsem jistá, jestli díky playbacku, nebo efektu na mikrofonu. Vrcholy show pro mě byly skladby „The Human Stain“, dokonale procítěně podaná „Song for Jolee“, ze které naskakovala husí kůže, výbušná „Center of the Universe“ a závěrečná „March of Mephisto“, při které se k Tommymu za mikrofonem připojil Paul z Blackguard. Nádherným překvapením bylo živé provedení bonusovky „Season's End“ – publikum vydatně a nadšeně pomohlo s refrénem a Tommy ji vystřihl tak, že zněla mnohem líp, než v originále. Jediné, co celý zážitek trochu brzdilo, bylo zařazení hned tří různých sól. Vedle tradičního bicího, které bylo bohužel trochu ubíjející, přišel na řadu i mistr Oliver Palotai se svými černobílými klapkami, což už mě bralo trochu víc a následující netradiční basové sólo v podání Seana Tibbettse bylo příjemným oživením, ale vcelku toho prostě bylo už moc. Jinak je ale vidět, že kapela je dokonale profesionální. Vedle výborného výkonu přidali i kontakt s publikem a drobné vtípky. Tommy mi znovu dokázal, že byl pro kapelu výborná volba a Kamelot s ním mají velkou budoucnost. Nejen díky jeho hlasu, ale hlavně díky nadšení, které z jeho výkonu cítím. Každopádně, tohle byl můj třetí koncert Kamelot a ze srovnání vyšel úplně nejlíp.

Setlist: Rule the World, Ghost Opera, The Great Pandemonium, Veritas, Center of the Universe, The Human Stain, Song for Jolee, Drum Solo, When the Lights are Down, Sacrimony (Angel of Afterlife), Season's End, Keyboard Solo, Forever, Bass Solo, Karma, Torn, March of Mephisto